Amnesia

7. Kapitola - Noc

*****

"Takže tu pořádáte i dračí závody? Wow, to musí být něco!" Vyjekl, když společně s těmi dvěma šílenci proletěli pod skalnatým útvarem, do kterého se jen tak-tak vešli. "Vsadím se, ze vím, kdo je nejrychlejší!" Ušklíbl se a poplácal hnědovláska po rameni.
"My už jsme dlouho nezávodili." Odpověděl mu a vyrovnal Bezzubkův let, aby na chvíli byli v klidu. "Jednu dobu jsem se raději vytrácel před otcem, než abych měl poslouchat jeho proslovy o svém budoucím náčelnictví a pak, jsem se stal náčelníkem, takže závody spíše startuju. Celkem ironie."
"A co tvůj táta na to? Určitě na tebe musí být pyšný."
"Asi by byl." Škyťákův hlas najednou nabral na smutku a Jack pochopil, ze přestřelil.
Takže Kliďas zemřel? To byla rána i pro něj, i když o dost menší, než kterou musel snášet Škyťák. "M-Moc se omlouvám."
"To nic." Odpověděl mu klidným, avšak zadumaným hlasem. Bylo mu jasné, že na něj vzpomíná. "Někdy přemýšlím nad tím, jestli jsem aspoň trochu dobrý jako byl on." V tu chvíli zabručel i Bezzubka, jakoby slyšel a cítil rozpolcení svého jezdce.
"Určitě.... Určitě shlíží na každý tvůj krok a provází tě tím vším novým." Snažil se mu nějak zvednout náladu.
"Díky." Hnědovlásek se na něj očkem podíval a on na chvíli mohl vidět jeho úsměv, dokud se neotočil zpátky, aby sledoval cestu před nimi. "Nevím proč, ale zdá se mi, že tě znám už dlouho a přitom to je jen pár hodin."
Jack se jeho slovům nuceně zasmál. Toužil mu tolik říct pravdu, ale věděl, že je to nemožné. Nevěřil by mu. Možná si sám v jednu chvíli vzpomene. A tak se raději podíval na ostrov pod sebou. Ani to nečekal, ale jeho oči zahlédly na vrcholku pahorku dům. Jeho starý dům, kde vyrůstal se svou rodinou a na jeho pastvinách dával pozor na ovce. "Hele, ten osamocený dům na pahorku pod skálou..." začal a počkal, až Škyťák obrátí Bezzubku tím směrem. "Bydlí tam někdo? Zdá se mi to jako pěkné místo pro život." A čekal, co k tomu jeho kamarád řekne. Možná ho tak přivede na cestu vzpomínek.
"Před pár lety tam bydlela rodina pastýřů. Rodiče, syn a dcera." A Jack napjatě čekal, co ze sebe vypustí. "Ale jednoho dne se ten hoch utopil. Jeho ztráta rodinu strašně zasáhla. Rodiče se chtěli odstěhovat, ale jejich dcera to odmítla, a tak, když už byla schopna se sama o sebe postarat, se oni odstěhovali a ona zůstala. Prý to tu nemohla opustit, protože věřila, že se jednou její bratr vrátí."
Jackovi to celé znělo jako nějaká místní legenda pro děti, ale věděl, že to tak není. Byla to jen jinak řečena pravda, což ho dost bolelo. "Znal jsi toho kluka?" Teď musel zjistit, jak na tom je.
Ale místo rychlé odpovědi se dočkal jen tichého letu. "Ani nevím..." zašeptal Škyťák a to Jacka dorazilo ještě více. Vůbec si na něj nepamatoval? Nepamatoval si toho chlapce, který zachránil svou malou sestru před utonutím a sám přitom zahynul přímo před jeho očima?
"Tak to je smutný příběh." Snažil se zamaskovat všechno to, co ho srazilo na kolena. "Je mi jí líto. Teď tam žije sama?"
"Myslím si, že jo. Párkrát jsem ji viděl ve vesnici, aby si nakoupila jídlo, nebo věci, ale jinak moc mezi lidi nechodí." Odpověděl mu a pak stáhl Bezzubku už jinou stranou, aby nelétali dlouho na jednom místě.

*****

Když nastala noc, Jack nemohl zahmouřit oči. Stále musel přemýšlet nad tím, co se kolem něho dělo. To, že se dostal nějakým zázrakem do minulosti, ale skoro nikdo si ho nepamatuje, ho nenechávalo myslet na nic jiného. Proto tiše vstal z postele, aby nikoho kolem sebe neprobudil a otevřeným oknem se vytratil do temné noci, kdy vesnice už dávno spala.
Procházel se a byl zcela sám se svými myšlenkami. Sem tam se ozval mohutný chrapot draků nebo Tlamouna, ale to ho vůbec nerušilo. Jeho kroky ho vedly, bůh ví kam, a než stačil jakkoliv změnit směr, všiml si, že stojí před domem, kde bydlela jeho sestra. Několik minut na něj koukal bez jakékoliv hlásky a nakonec přimhouřil oči. Určitě ani ona si na něho nebude pamatovat.
„Přejete si něco?" ozval se najednou tichý hlásek, který pro Jacka byl jako silná rána. Poznal by ji snad úplně všude, tak moc se za ní chtěl otočit a obejmout ji, říct jí, že mu tolik chyběla! Ale to nemohl.
„Omlouvám se, byl jsem zamyšlený, když jsem tady šel." Řekl, aniž by se k ní otočil čelem. Kdyby ji viděl, už by se asi vážně rozbrečel.
„Tyhle noční toulky znám." Odpověděla mu a podle zvuku dřeva si Jack myslel, že si právě sedla na pár schůdků vedoucích z domu. „Moje myšlenky jsou někdy tak hojné a silné, že mi nedají spát. Ale když vyjdu ven a podívám se na to krásné nebe, cítím samotu a klid a sem tam se ozve nějaký ten noční zpěv přírody, je mi hned lépe. Nechcete to zkusit?"
„A-Asi ne, nechci Vás tady otravovat, je to Vaše místo a já bych tu neměl-"
„Moment." Zašeptala, Jack se neodvážil se otočit, i když slyšel blížící se kroky. Musela jít k němu. „Váš hlas,... něco mi strašně připomíná." A než se nadál, dívka stála před ním, jeho obličej měla jemně chycený ve svých dlaních a upírala na něho velké dětské oči zaslepené obrovským smutkem. Jeho malá sestřička vyrostla do nádherné dívky a nebýt té dávné události na jezeře, tak by pravděpodobně teď od ní musel odhánět všechny kluky, kteří by o ni projevili zájem.
A po té chvíli, která byla ve skutečnosti krátká jako máchnutí ruky, ale pro ně dlouhá jako několik hodin, se dívka šokem od něj oddělila, jakoby nevěřila tomu, co právě před sebou vidí. „Jacku?" vyšlo z ní krátkým a trhaným výdechem. Ani on nemohl věřit, že slyší své jméno vycházející z jejích úst. Najednou i on se dostal do takového šoku, že nemohl nic říct. „J-Jsi to opravdu ty?" v očích se jí objevily první slzy, které na sebe nenechaly dlouho čekat a skutálely se po její zmučené, avšak přesto krásné, tváři. "U všech bohů." Zajikla se dívka. Kdyby před chvílí neměla své ruce na jeho tváři, myslela by si, že je to jen duch. Pouhá iluze jejího dlouho mrtvého bratra. Okamžitě ho objala pevným sevřením a rozplakala se. Jak dlouho si myslela, že je mrtvý? Nechal ji tu pět let! Celých pět let v depresi a černé realitě, kdy ji všichni říkali, že už se nevrátí.
A teď? Byl tady, držela ho v objetí, plakala mu na rameno. Bála se, že když se odtáhne, on ji zmizí před očima.
Tak jako tehdy.
A Jack jí pevné objetí vrátil. Jeho objímal strach z toho, že kdyby ji pustil, už si na něj nikdy nikdo nevzpomene. Ona nyní byla jediným světlem v řadě temných událostí. "Ach, Flee." zašeptal a pohladil ji ve vlasech, stále si ji držel blízko sebe. "Bál jsem se, že i tys zapomněla."
Dívka se od něj odtáhla a hledala v jeho očích odpovědi na své otázky. "Kde jsi celou tu dobu byl?" Fňukla a otřela si slzu, která bloudila po jejím obličeji. "Kde jsi celou dobu byl, když jsem tě volala?!" Zvýšila hlas, ale neřvala na něj, pouze se dostavil pocit zpufalství. "Když ses nevynořil z té vody, myslela jsem si, že už jsi vážně navždy odešel!"
"Flee," oslovil ji a nyní to byl on, kdo ji setřel slzičku z tváře. "Ale já vážně odešel." Nemělo cenu lhát vlastní sestře, ještě k tomu, když ona byla jediná, která si ho pamatovala. "Možná mi teď nebudeš věřit, ale byl to Měsíc, kdo mě přivedl mezi živé."
"Ale to je přece hloupost. Mrtví se nemohou vrátit zpět mezi živé." Odmítla tuhle zprávu.
"Ne, myslím to vážně. Dal mi moc tvořit z mrazu a zimy. A taky koukej, jak mi vlasy změnily barvu! A oči, jsem jako personifikace zimy!" Křikl radostně Jack, a aby mu sestra věřila, vytvořil ze sněhu malého zajíčka, sestřino nejoblíbenější zvířátko z dětství. Stačilo na něj už jen dýchnout trochu mrazu a zvířátko opatrně zakmitalo ušima.
Flee nemohla věřit svým očím a jakmile se zajíček pohnul, jí se zatajil dech. A když začal okolo ní hopsat, z dívčiny opět byla malá hravá holčička s úsměvem na rtech. Točila se za sněhovou stopou a v očích se jí roztancovala radost a něco, co dávno v dětství ztratila.
Jack se smál s ní a také sledoval zajíčka, dokud se neschoval ve sněhové noře. Tehdy oba dva vydýchávali svůj smích. "Už mi věříš?" Zeptal se opatrně.
Jeho mladší sestra nečekala už na nic jiného. Okamžitě ho s úsměvem na rtech objala. "Vítej doma, bráško." Promluvila, když se od něho oddálila. "Zítra ráno to musíme říct ostatním! Škyťák tomu nebude věřit! Víš, čím vším si ten kluk prošel! Tomu neuvěříš ani ty!"
Ale Jack její radost musel rychle zastavit. "Škyťák si mě nepamatuje." Zašeptal potichu a v jeho hlase se odrazil smutek.
"Cože? Jak je to možné? Byli jste tak dobří kamarádi!"
"Nepamatuje si mě nikdo krom tebe a jednoho draka. Dvojčatům přijdu povědomý, ale nic víc." Pokrčil rameny a zničeně se sesunul k zemi. "Zítra odlétám s celou skupinou, aby našli můj domov. Lhal jsem jim, že mě někdo musel unést z mé domoviny."
"Ale Jacku, proč jsi jim neřekl pravdu?"
"Jakou pravdu? Měl jsem na něho vypálit, že jsem mrtvý kluk pocházející z jeho rodného ostrova, ale nějakou záhadou jsem oživl a on si mě vůbec, ale vůbec nepamatuje?" Když to tak řekl, Flee mu musela dát za pravdu. Přisedla si k němu a ruku mu dala kolem ramen, aby si ho vzala více k sobě.
"Tak, co chceš dělat?"
Jack si povzdychl. Měl jen holou kostru plánování a ani ji neměl dotaženou do konce. "Začnu se všemi úplně od začátku a až se vrátíme z neúspěšné mise najít můj domov, mohla bys mi pomoci s domyšlením plánu. Flee svého nalezeného bratra objala. Věděla, jak těžká cesta ho čeká, než si zase vytvoří jejich staré dobré pouto. "Budu tu pro tebe." Šeptla a s tím mu slíbila, že se postará o jiný zbytek věcí.

**********

A když jsme u toho konce, u předešlé kapitoly jsem vyčetla komentáře, že chcete, aby Jack měl draka, a tak nechávám na Vás výběr. Jestli máte představu, jaký drak by to mohl být, klidně piště a já Váš nápad klidně použiju. Pokud chcete a nebude Vám vadit, že nechám zrodit zcela nového draka, tak dejte vědět! Každý názor je zde vítán! c: