Heroes

8. Volání o pomoc

Bylo to jako věčnost.  Byla jsem tu zavřená už sedmý den.  Dávají mi málo vody a jídla.  Cítím, jak slábnu. 

Každý den je to ještě horší.  A každý den mučení...každý den se držet, abych nevyzradila tajemství.

Přála bych si umřít.  Být se svou rodinou...v ráji, o kterém nám povídají. 

,,Vstávat Assassine!" vykřikla stráž a otevřeli dveře.  Další mučení...už to nezvládám. 

Do místnosti vešli dva vojáci, vždycky ti samý.  Vždy se ptají na útržek ráje. 

***

Dotáhli mě do té tmavé špinavé místnosti. Jen jedno okno osvítilo malou část místnosti, kde vždy stála židle. 

Židle určená pro mě.  Proto, aby moje bolest znovu pokračovala.

Posadili mě na ní a vyčkávali na příchod Roberta de Sable.  Nenáviděla jsem ho celým svým srdcem. 

Každým dnem cítím,jak moje mysl šílí.  Bolí to, každý nádech...každá nová rána.

,,Bratře...pomoz..." zašeptala jsem, když mě posadili na židli.

Velké kovové dveře se otevřeli a v nich stál znovu ten samý muž.  Plešatý,štíhlý muž s podlým úsměvem.

Přešel ke mě a přitiskl mi nůž ke krku.  Je to tady další vyptávání a mučení. 

V duchu jsem se loučila s mými bratry a sestrami, které už zřejmě neuvidím. 

,,Obětuji svoje tělo i krev, aby přesvědčení žilo dál!" vykřikla jsem naše přísloví.

,,To tvoje přesvědčení ti teď nepomůže," zašeptal mi Robert do ucha. 

,,Assasini tě zničí!"

Robert se usmál a nožem mi sjel po tváři.  Přes můj ret svůj nůž přitlačil. Z mého rtu začala téct krev.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na Malika a Altaira. Dva muži,který v mém srdci zůstanou dokud naposledy nevydechnu.

,,Láska nás oslabuje..." řekla jsem si.

----------------------------------------------------------------------

Sedím na střeše a hraju si na flétnu, kterou jsem dostal od mé sestřičky. Při tónech, která vydávala flétna jsem si vzpomněl na Mary, vždy jsme tu sedávali a hráli.

Už to byl měsíc co byla pryč. Jak moc mi chybí ten její smích.  ,,Láska nás oslabuje Altaire..." řekl jsem si. 

***

Bylo pozdě večer a já čekal na sokola, který měl doručit dopis pro mě, ale žádný nepřiletěl.  Pro mě to bylo divný,protože jsme si vždy posílali dopisy,i přesto jakou vzdálenost jsme mezi sebou měli.

Seděl jsem u stolu a hleděl do okna, ale sokol stále nikde.  V tu chvíli jsem prudce vstal, protože jsem věděl, že je v nebezpečí.

----------------------------------------------------------------------

Další kus chleba a voda.  Udržují mě na životě jen myšlenka na moje muže.  Před sebou jsem zahlédla siluetu svého bratra.

Natáhla jsem k němu ruku, ale silueta náhle zmizela.  Už šílím...vidím svého bratra všude.  I v rohu mojí cely, ikdyž vím, že mě můj bratr hledat nebude,protože ví, že se vrátím.

Dojedla jsem poslední kousek chleba a lehla si, abych si odpočinula na další mučení.

----------------------------------------------------------------------

Pobídl jsem svého hnědáka, který se postavil na zadní a prudce vyrazil.

Kopal jsem koně do slabin, aby zrychlil, ale ten jen bolestivé zaržál, ale už nezrychlil.  ,,Já vím Luko...ale musíme..."

Můj kůň pohodil hlavou a přidal.  Přes nos jsem si natáhl šál, abych neměl ústa plné písku.

,,Jdu pro tebe sestřičko!" vykřikl jsem a kopl koně znovu do slabiny.

----------------------------------------------------------------------

***

Bylo už ráno.  Přesně v tuhle dobu chodila stráž, aby mě vytáhli na mučení, ale dneska to tak nebylo.

Cítila jsem, že moje svali ochably.  Nemůžu se hýbat.  Bolí to. 

***

Dva z vojáků mě znovu vytáhli, ale třetí z nich v ruce držel bič.

Odtáhli mě na nádvoří, kde mě svázali ruce a strhli košili.

Připravovala jsem se na první ránu, která přišla během několika vteřin.  ,,Assassin necítí bolest...Assassin necítí bolest..." opakovala jsem si. 

Bolestivě jsem zatínala pěsti.  Ran bylo asi pět.  Nebyla jsem si jistá, protože jsem je vůbec nevnímala. 

,,Sundejte jí z toho a oblečte jí!" přikázal Robert. 

***

Vojáci mě surově odtáhli do cely a zavřeli dveře.

Lehla jsem si na bok, protože na záda jsem nemohla.  Modlila jsem se k bohu, aby tohle skončilo...aby skončilo moje utrpení.

,,Zkusíme jinou metodu. -Hlasy se umlčeli- Nedávejte jí najíst ani napít dva dny. Uvidíme jestli to zabere."

,,Rozkaz pane!"

----------------------------------------------------------------------
***

Bylo pozdě večer.  Měsíc mi svítil na cestu. Noc byla klidná...děsivé klidná, ale já to nevzdával,chtěl jsem najít sestru.

V tu chvíli mě chytila bolest hlavy a všechno mi zmodralo. Jen lukostřelec se mi objevil červeně.  ,,Co to..." zarazil jsem se, když mi došlo jaký dar mám.

,,Orlí pohled..." zašeptal jsem.  Nechápal jsem, co to má jako znamenat,ani jsem neznal pravý název.

Možná jsem to zdědil jen já.  Všechno jsem měl dost rozmazaně, ale pak se mi obraz vrátil a já konečně mohl znovu pobídnout koně.

Do Jeruzalému mi zbývalo asi dva dny cesty a můj kůň si potřeboval odpočinout a tak jsem rozbil tábor a utábořil se.

----------------------------------------------------------------------
***

Bylo druhý den ráno.  Nedostala jsem napít už druhý den a tak jsem dost zhubla a moje síla ubyla.

,,Už budeš mluvit?!" vykřikl Robert a kopl do mě. ,,Obětuji...svůje tělo..." chtěla jsem znovu zopakovat přísloví, ale nemohla jsem.

A tak jsem se znovu položila na seno.  ,,Až umře, spalte to tělo. Nehodlám poslouchat, že v naší věznici propukl mor."