*CHARMING*

*Všechno se hroutí*

S Jackem jsem včera probrala novou lekci ze španělštiny a dneska jsme si napsali ve škole test.
Byla jsem dost unavená. Večer jsem musela jít pomoc tetě a mámě do podniku. Pracovala jsem tam dost dlouho a dnes jsem unavená. Jak jinak.
„Na co myslíš?" zeptala se mě Jenny, když jsem byla ponořená do svých myšlenek.
„Na tátu"
Úsměv se jí náhle vytratil. Pohladila mě a potom se přidala i Maggie.
„Nepůjdeme ho dnes navštívit do nemocnice?"
„Právě jsem o tom přemýšlela, můžeme" kývla jsem.
Ale tohle nebyl jediný důvod, kvůli kterému jsem přemýšlela. Nebyl tu dnes Austin. Zajímalo mě, kde asi je.

Po škole jsem s Jenny a Maggie šla za tátou. Už vypadal lépe a brzy by ho měli pustit. Musí se více krotit a nebýt takový workoholik.
„Počkáte tady?" zeptala jsem se holek. Obě přikývly.
Vstoupila jsem do bílého pokoje a uviděla tátu. Usmála jsem se, když se na mě kouknul svýma modro-šedýma očima. „Ahoj tati, jak se máš?"
„Ahoj Bailey, už lépe a ty? Koukám, že máš nové vlasy"
„Já vím, už jsem si zvykla. Jsem dneska unavená. Už chci, aby tě pustili"
„Já taky zlato" poznamenal zklamaně.

Už jsem se těšila do sprchy. Doma jsem si vlezla do vany, pustila písničku na mobilu a napouštěla si plnou vanu. Alespoň trocha relaxu.
Skoro jsem usnula při relaxační hudbě, když jsem uslyšela v přízemí nějaký hluk.

To je třeba máma.

Pomyslela jsem si. Pak mi ale došlo, co by tu dělala, když je s tetou v podniku. A tátu přece pustit ještě nemohli. Tedy myslím.

Třeba jen něco spadlo.

Napadlo mě a dál jsem si toho nevšímala. Nakonec jsem se odhodlala konečně vylézt z vody ven, ale popravdě se mi vůbec nechtělo.
Vzala jsem si na sebe ručník a jemně jsem stáhla gumičku ze svých vlasů, které potom byly trochu podobné delšímu afru. Připadala jsem si jako Beyoncé, akorát s tmavějšími vlasy a úplně jiným obličejem i postavou.
Nasadila jsem si pantofle a chtěla jsem jít do svého pokoje, ale opět jsem uslyšela nějaký zvuk. Tentokrát byl podobný lidským krokům.
Už jsem se necítila ve své kůži a musela jsem se zeptat.
„Kdo je tam?"
Odpověď jsem však nedostala. Kroky ovšem ustaly, a i když jsem byla jen v ručníku, šla jsem se dolu kouknout. Připadalo mi to jak v nějakém hororu, kde na hlavní hrdinku vyběhne masový vrah po dlouhé, tiché scéně.
Když jsem ale dolu přišla, nikdo tam nebyl. Zvláštní. Tohle to mi v hlavě dlouho vrtalo.

Večer jsem se s tetou pustila do řeči při přípravě palačinek. Ona připravovala těsto a já je zdobila a nosila zákazníkům.
„Máma mi říkala, že tu byl nějaký hezký spolužák tehdy, když tátu odvezli," věděla jsem o kom mluví a poslouchala jsem dál. „Já vím, že jsi mi vyprávěla, že nikoho nechceš, ale on prý byl opravdu moc hezký a taky slušný. Co ty na něj?"
„Jsme jen přátelé" prohodila jsem bez zájmu.
„Jo, to vždy začíná přátelstvím, ale potom se to rozvine ve velkou lásku, kterou si musíš udržet, jinak skočíš jako já s Paulem"
Její milostný život mi byl cizí, ale stejně jsem tetu poslouchala.

Já s Austinem nic nemám. Jsme přece normální kamarádi, jestli se tomu tak říká.

„Mohla bys ho někdy zase přivézt nebo pozvat na večeři" mrkla na mě.
„Třeba někdy v budoucnu" pokrčila jsem rameny a pokračovala
v práci.
Dneska to rychle uteklo a šly jsme domu. Přemýšlela jsem nad Austinem, proč nebyl dnes ve škole. Třeba mu jen není dobře.
Potom jsem si uvědomila, že zítra je den modré barvy v našem spolku. Každý si musí vzít něco modrého na blízkou počest zimy. Zítra je už 14.prosince a Vánoce jsou za rohem. Nevím, co to je za příchod zimy, když nezačalo sněžit.
V Londýně jsem nikdy nezažila pořádně sníh. Maximálně jen na pár týdnů a hlavně byla děsná zima. Opravdu bych si přála vidět pořádně zasněžené město, zamrzlé řeky a stánky s teplým grogem všude kolem. Možná se někdy stane zázrak a mé přání bude vyslyšeno.

Vlezla jsem si do postele a poslouchala jsem, jak si teta Susan a máma povídají o mě. Prý jsem se vytáhla a měla bych s Austinem být víc než jen kamarádka. Nechápu, proč se do všeho pletou.
Potom změnily téma. Začaly počítat peníze. Dokonce jsem zaslechla něco, jak teta máme říká „Kdy jí to řekneš?"
Máma mlčela, tak jsem si říkala, že asi nevnímá, ale zaslechla jsem fňuknutí. Asi brečela.
Zvedla jsem se a šla za nimi. Viděla jsem mámu, jak drží v ruce účtenku a brečí. Susan jí držela za rameno. Dupla jsem.
Máma zvedla hlavu a utřela si slzu, co jí stékala po tváři. „Jakto, že ještě nespíš?" zeptala se teta Susan. Neodpověděla jsem jí. Šla jsem totiž rovnou za mámou a vyrvala jsem jí z ruky ten kus papíru.

To snad ne?!

Zhrozila jsem se, když jsem uviděla všechny ty splátky.
„Mami! Proč jsi mi nic neřekla?!"
Zatvářila se mrzutě a nic neřekla. Susan něco chtěla říct, ale nenechala jsem jí mluvit.
„Já ti tu každý den chodím pomáhat do hospody, myslím si, že je všechno v pořádku a pak zjistím tohle?," kouknu znovu na účet. „Mami, 5 000 liber! To nemyslíš vážně!"
Odvrátím pohled na tetu Susan. „Tak, co se tu tedy děje?"
Susan začne vyprávět o tom, jak máma začala v noci potají chodit hrát automaty a jak jí zavolala, aby jí krotila.

Tohle je už opravdu moc!

„Ví to táta?" zeptala jsem se trochu klidnějším hlasem. Máma zavrtěla hlavou. Susan vzdychla.

Z toho nekouká nic dobrého. Máma je úplný blázen. A až to zjistí táta, tak dostane dvojnásobný infarkt.

Naštvaně se koukám na mámu. Nakonec z ní vyjde „Chtěla jsem vyhrát peníze"
Zavrtím hlavou „Takhle jsi aspoň to málo, co jsme měli zkazila. Už nemáme nic," otočím se na patě a zahodím účtenku. Teta na mě volá, ale neposlouchám.
Zamknu se v pokoji a přemýšlím o všem, co se stalo. Začíná mi po tváři téct slza.

*Další díl je tady! Napište mi třeba názor, co si o tom myslíte 😊😘*