Never say....... forever?

A Harrymu se to strašně líbilo

Harry:

Stejně bezduše jako do auta nastoupil, z něj po chvíli také vystoupil. Otevřel si dveře a došel do obýváku. Tam si lehl na gauč, stočil se do klubíčka a konečně zavřel oči.

Kolem obýváku se chodilo po špičkách. Louis tam byl už několik dní a kdykoliv se ho někdo na něco zeptal, vydal ze sebe jen hlasitý vzlyk. Trhalo mi srdce, co s ním udělala. Poprvé byl připravený někomu projevit city a ona ho nenechala. Prostě nechtěla. Nepotřebovala nic slyšet. Byla si tak jistá tím, že jí chce ublížit, že mu nedala možnost to neudělat. Ale co já s tím mám dělat? Mám jít za ní? Asi bych měl. Neměla by být sama.

Vzal jsem klíče a chytil kliku, když se z gauče ozvalo hlasitější zasténání než obvykle. ,,Harry?" Obrátil jsem se a došel jsem k pohovce. ,,Copak?" Podíval jsem se na něj laskavým pohledem, nechtěl jsem ho nijak rozrušit. ,,Ty někam jdeš...?" No, říct mu, že jdu za tou, kvůli které se trápí nemůžu. ,,Eh..." Poškrábal jsem se na zátylku. ,,Chceš mě taky opustit?" Zeptal se nakonec a to mě donutilo si k němu sednout. ,,Samozřejmě že ne..." Díval jsem se do jeho prázdných očí. ,,Mám tu s tebou zůstat?" On jen pokýval hlavou a tak jsem položil klíče na stůl a uvelebil se na gauči. Poprvé za několik dní jsem se na něj mohl pořádně podívat. Jeho obvykle lesklé a hebké vlasy byly teď rozcuchané a stejně jako jeho koutky mířily dolů. Taky byl mnohem bledší ve tváři. Mám pocit, že už pár dní nic nejedl. Vypadal tak. Nejhůř na tom ale byly jeho krásné modré jiskrné oči, ve kterých jsem už neviděl jeho věčný plamen života, byly tmavé a smutné. Jakoby se z jeho těla vytratil život. Seděli jsme tak naproti sobě a on se díval do země. Vypadal unaveně. ,,Chceš si o tom promluvit?" On jen zakroutil hlavou a já si povzdechl. ,,Dobře... huh... a co takhle... co takhle si něco pustit?" On zase jen zakroutil hlavou a já si povydechl. Posunul jsem se kousek k němu. Vypadal vyčerpaně. Zvedl jsem ruku a jemně se dotkl jeho tváře. Pozvedl jsem ji tak, aby na mě viděl. Když se mi po chvíli bezmocně podíval do očí, pověděl jsem. ,,Bude to dobrý, Loui." V tu chvíli se jeho oči staly dvěma velkýma skleněnkama a já nevěděl, co dělat. Seděl jsem tam a díval se na něj. Na zlomeného, smutného, ztrápeného Louise. Posunul jsem se k němu o kousek blíž a on, jakmile můj pohyb zaznamenal, nechal svou hnědovlasou hlavu spadnout na mou hruď. Tak jsem se rozhodl pro to, co mi jde nejlépe. Chlácholil jsem ho. Hladil jsem ho po jeho jemných hnědých vláskách a neustále opakoval ,,Bude to dobrý." Jakoby repetice těch slov z nich mohla udělat skutečnost. Jakoby to neustále přemítání těch tří slov mohlo zahojit všechno rány. Jakoby to mohlo dát zase všechno do pořádku.

*Pohled třetí osoby*

Jeden chlapec spokojeně oddechoval na tom druhém. Jejich hrudě se pravidelně nadzvedávaly a zase padaly v pravidelných nádeších a výdeších. V obýváku byla stále tma a velký dům byl prázdný. Všichni utekli před smutkem, který všechno v Louisově přítomnosti nemilosrdně pohltil a nenechal být, dokud nebyli na míle vzdálení od té melancholické trosky.

Louis se zničehonic trhnutím probudil ze sna a tím pádem vzbudil i Harryho. Dřív takhle často spávali. Když jezdili po první tour a Louis prostě nemohl spát sám. ,,Mám čtyři sestry a mamku, samozřejmě, že nejsem zvyklej spát sám." Podotýkal vždycky, když lezl k Harrymu do postele. Nebo Niallovi, Zaynovi, či Liamovi. Prostě byl nesmírně neschopný toho, spát sám. Buď objímal polštáře, nebo plyšáky, ale ze všeho nejradši se on nechal objímat Harrym. Byl velký a on se tak akorát vešel do jeho náruče. Byly jako puzzle, perfektně pasovali jeden k druhému.

Jenže si na to oba zvykli. Až moc. Vždycky, když potom měli pauzy mezi turné, Louis si k sobě do postele místo Harryho nastěhoval Eleanor a byl spokojený. Přece jen El líp voněla, hřála jak kamínka a v jejich případě se zase ona Louimu perfektně vešla do náruče.

A když Harry ztratil Louise, tak si našel Taylor. Nebo spíš, ona si našla jeho. Jenže Taylor nebyla ani zdaleka tak skladná, jako Louis. Představte si, že se snažíte spojit dvě kostky lega. Jedno je dupplo, velké a křehké. Druhý kousek ten obyčejný. Malý, ale pevný. Vůbec k sobě nešly. A navíc ani příjemně nehřála. Vždycky byla studená a všechny její kolena a lokty se pod dekou zdály tak nějak špičaté a nepříjemně ostré. Byl to boj s ní ležet v posteli. Nejdřív jste dostali šok z teploty jejího těla, a pak pro jistotu ještě kolenem do břicha, nebo loktem mezi oči. Prostě nebyla tak dobrá jako Louis. Nikdo nebyl.

Když pak Harryho Louis trhnutím probudil, měl pocit, že pořád sní. Netušil, že by někdy zase mohl držet Louiho v náručí. Že by se jeho sny mohly zase jednou stát skutečností.

Harry nebyl ve stavu, kdy by si uvědomoval, co dělá. A Louis na tom byl stejně.

Louis se třásl. Sny ho vždycky dokázaly rozladit víc, než kohokoli jiného. A tak ho Harry objal. Položil své velké ruce na jeho drobná záda a přitáhl si ho ještě o něco blíž. Jakoby ho chtěl uchránit před celým velkým a v ten moment zle vypadajícím světem. Louisovi hebké prameny vlasů zašimraly Harryho načervenalé tváře. Chtěl je odhrnout, ale to by znamenalo sundat ruku z Louisových zad. A to nechtěl. Taky jen zabořil hlavu do těch kaštanově hnědých vlasů a svými růžovými rty tam zanechal jeden malý polibek.

A pak ještě jeden.

A další.

A další.

Až Louis zvedl hlavu tak akorát, aby si viděli do očí. Měl tam vepsanou otázku, na kterou mu v příštích několika momentech mělo být odpovězeno. Proto se na nic nezeptal. Odpověď už vlastně dávno znal, jen jí asi nikdy nechtěl vidět. V tu chvíli mu to bylo strašně líto. Že přehlížel to, co bylo tak jasné. Celé ty roky to stálo před ním a on si toho nikdy nevšiml. Až do teď. A proto mu to, co potom udělal, přišlo tak nějak správné. Jako omluva, jako dík, ale ne jako příslib. Anebo možná to právě příslib byl. Příslib lepších zítřků a otevřených očí.

Proto oči zavřel, přesunul ruce doteď položené na Harryho silné hrudi na obě jeho tváře. A než se Harry stačil vzpamatovat, přitiskl Louis své rty něžně na ty Harryho. Byly horké a jemné. Ty Louisovy zase suché a chutnaly po malinovém čaji. A Harrymu se to strašně líbilo.

Louis byl ta dlouhá léta to, co Harryho nutilo se nevzdávat. Vstát pokaždé, když spadl a ničeho se nebát. Harry se nikdy nemusel bát, že kdyby se něco stalo, neměl by nikoho, kdo by s ním zůstal. Vždycky věděl, že má tři nejlepší kamarády a jednu velkou lásku. Taky věděl, že jeden druhého nikdy neopustí. Protože on by je nenechal a oni by to nedovolili.

A tak ho dál líbal. Protože chtěl ochutnat každý kousek jeho rtů, protože to tak dlouho chtěl a hlavně proto, že ho konečně měl. Věděl, že na moc dlouho ne, a tak se rozhodl si užít každou vteřinu toho skoro magického okamžiku, na který tak dlouho čekal. A konečně se dočkal.

*************

Co vy na to?

S láskou,

Ilike