Never say....... forever?

Příliš dlouhé přemýšlení

,,Pffff...ne." Pronesla rozhodně po tom, co se jí Louis snažil podat boty ze včerejšího večera, obešla ho a vyšla z bytu, kde se toho tolik a vlastně vůbec nic stalo.

Objala jsem Zacka a znovu mu poděkovala. On se jen pousmál a objal mě. ,,A už žádný blbosti." Zašeptal mi do ucha. ,,To ti nemůžu slíbit." Zasmála jsem se a o se mnou. Kousek jsem se od něj odtáhla, ale jen kousek. Od jeho ucha jsem se přesunula k jeho růžolící tváři a darovala mu polibek plný přátelské lásky. ,,Ať už se děje cokoliv, bude to dobrý. Vždycky." Zašeptala jsem naposled. A odtáhla se, tentokrát už pořádně. On jen s letmě pousmál a já věděla, že bude v pořádku, od těd už mě nebude potřebovat.

,,Měj se!" Ozvalo se synchroně od Louise s Harrym, načež mě každý vzal za jednu ruku a táhli mě pryč z toho domu nočních dobrodružství.

Louis:

Proklatej dům. Proklatej Zack. Proklatá noc. Neměl jsem jí nechávat do toho klubu chodit. Nidkdo z nás tam neměl chodit. Proklatej alkohol. Uh, vlastně ne. Teda ano, ale ne.

Pohled třetí osoby

Louis nebyl smutný kvůli alkoholu, klůbm nebo starým blízkým přátelům. Byl smutný, protože ho Mandy měla JEN ráda. Protože on cítil něco víc... teda myslel si, že cítí něco víc. Nejspíš proto právě táhl svou milovanou chodbou cizího domu do auta, které ráno zaparkovali s tím, že se zachvíli vrátí. Když uviděl vchodové dveře, přidal na rychlosti. Nemohl se dočkat, až bude pryč.

Jeho rychlost možná dělala dobře jemu, ale rozhodně ne Mandy a nakonec ani ubohému Harrymu, který se po chvíli stal taky obětí Louisova tahání a bezmocně vlál za rozhádaným párem.

A to vrtalo Mandy v hlavě. Jsou rozhádaní? Jsou vůbec ještě pár? Vždyť ona vlastně nic neudělala. Byly vlastně někdy pár? No, nikdy si to neřekli, takže předpokládala, že ne. Na druhou stranu se Louis dneska choval, jakoby jí měl opravdu rád. Tak by asi pár být mohli. Ale pak si vzpomněla na slova, která jí kdysi řekla Izzy. ,,Dokud se tě nezeptá a ty nesouhlasíš, pak si tě rozhodně přivlatňovat nemůže. Nejste přece spolu. A na žádný neoficálně já nehraju." A tak bylo jasno. Proč se vlastně Louis zlobí? Nemá důvod, Mandy není jeho. A jestli je kamarád, tak by mu nemělo vadit, když odejde a přespí u jiného kamaráda. A tak se prudce zastavila a tím oba chlapce překvapila. Harry do ní totiž zezadu narazil a Louis šel dál, dokud si neuvědomil, že pustila jeho ruku. ,,Au" Zasténal Harry amnul si rameno kterým narazil do Mandy. ,,Promiň." Otočila se na něj s lítostí v očích a on jen pokýval hlavou, že je to v pořádku. ,,Co je?!" Vzčerpáni zlobou křikl Louis. To ovšem neměl dělat. Mandy se vzpřimila a bosa, nicméně velmi rázně si to dokráčela až k němu. ,,Kam si myslíš, že mě to táhneš?!" Řekla klidně, ale velmi důrazně. ,,Pryč od toho úchyla u s nímž ses rozhodla strávt noc?!" To ovšem Mandy nesmírně vytočilo. Nikdo nebude urážet její kamrády, obvzlášť Zacka ne. ,, Tak já ti něco povím. Zack není žádnej úchyl! Nespali jsme spolu a to jen jeho zásluhou. A , sakra, i kdyby, co je ti do toho?! Pokud vím, jsme jen kamarádi. A kamarád by mi to přál. Nebo třba ne, ale rozhodně by nevletěl do bytu cizího člověka ve čtyři ráno a netahal mě pryč. Co si o sobě sakra myslíš Louisi? Hraješ si se mnou, líbáš mě, pak líbáš jiný holky v baru. Omlouváš se a vyprávíš mi pohádky, ale co to vlastně je? Co je tohle?" Ptala se rozzuřená, rozcuchaná Mandy, které vytryskly slzy z očí. Protože najednou, nejdnou nevěděla jak dál. Chtěla odpověd na svou konečně vyslovenou otázku. Chtěla odpověd, protože už byla unavená z lidí, co přišli, tvářili se že jí mají rádi, a pak prostě zmizeli. Jako Harry, jako Izzy, jako Zack. Byla unavená a uvnitř zlomená. Tak moc chtěla aby jí byl Louis blízko a poslední dobou i ten pocit měla. Ale nechtěla si zase nechat ublížit. Věděla, že už by to nevydržela. Už prostě ne. Tak se dívala na Louise s prosbou v očích, stajně tak jako připravena odejít, aby uchránila sama sebe. Protože co jiného v tu chvíli měla, než sama sebe?

Louis:

Tak moc jí to chci říct, tak moc. Ale copak můžu? Můžu říct tý krásně trhlý, plačící holce , že jí miluju? M"žu jí říct že to, co mezi námi do první chvíle, co jsem jí uviděl, je láska? Čistá a svěží. Takz ale hodně zmatená. Ovšem je tam. Je tady. A čeká až jí objevíme. Mě už se to podařilo, ale co ona?

Pohled třetí osoby

Louis tam stál a přemýšlel, přemýšlel o lásce, kterou choval k Mandy. Ale přemýšlel příliš dlouho. Mandy zoufale čekala na odpověď. To, že stála na nohou, celá její existence v tom momentě závisela na jeho odpovědi. Čekala na to, potřebovala to, jako člověk vzduch. A když už se Louis nadechoval k odpovědi, nenechala ho. Vzala si svou vlastní šanci na štěstí. Místo toho mu skočila do nezačaté věty ,,Když na to potřebuješ tolik času, slyšet to nechci." Zašeptala, protože ztratila naději. Jenže tou jednou větou nezničila jen sama sebe, ale i Louise. Chtěla se na něj podívat, podívat se do jeho očí, aby věděla, že bude v pořádku. A nebyla na to dost silná. Nebyla silná na nic. Tak se otočila a běžela pryč. Běžela až uviděla první Starbucks. Rozcuchaná, bosa v šatech z všerejšího večera vběhla dovnitř. Došla k pultíku a vychrlila ,,Karamelové latte a tři borůvkové muffiny, prosím."

*************

Moc se všem omlouvám, hlavně @Ills_Tomlinson sice strašně pozdě, ale přece. Tedy... pokud všichni moji čtenáři neumřeli stářím, tak tady to je. ;)

Vím, že vás ta kapitola asi moc nepotěšila, ale bude to lepší, věřte mi.

Taky se omlouvám za mou češtinu, je to čím dál horší.

Budu se snažit přidat další část, ale nebudu vám nic slibovat, protože jsem v plnění těchhle slibů vážně špatná a je mi to moc líto.

Skoro jediný důvod přoč ještě píšu je moc milovaná Ills Tomlinson, tak tahle kapitola patří jen a jen jí. Příště ti snad věnuju něco hezčího... :)

Mám Vás moc ráda.

Ilike <3

PS: Tahle kapitola je o 500 slov kratší než obvykle, ale já už dál nechtěla nikoho trápit.