Never say....... forever?

Ed

Harry:

,,Já už se na to vážně vykašlu!" Naštvaně jsem nakopl kamínek ležící mi v cestě a pokračoval v běhu. Vždycky, když jsem byl nervózní, nebo když jsem se potřeboval uklidnit jsem běhal. Často jsem uběhl tolik, kolik jsem potřeboval, abych ze sebe dostal všechen stres a agresivitu. Někdy to byl jen kilometr a půl, to když jsem se třeba pohádal s někým z managementu. Pět kilometrů to obvykle bývalo, když jsem nemluvil s jedním z kluků. Většinou kvůli úplným blbostem. A deset... deset jsem obvykle běhal, když jsem se s někým rozešel, nebo když skončila určitá etapa mého života. No, každopádně od té doby co jsem vyběhl už to nějaká chvilka byla a když jsem se rozhlédl, zjistil jsem že to není ani jeden a půl, ani pět a dokonce ani deset kilometrů, ale nejspíš už tak nejméně patnáct. Samozřejmě že jsem si tím nebyl jistý, ale tak či tak jsem byl dál, než po "rozchodu" s Taylor. Nejhorší na tom bylo, že ona to prostě pochopila. Taylor, ta která nedokázala pochopit ani to, když jsem po běhání v dešti dostal zimnici, pochopila to, co cítím. Nepochopitelné.

Jemně jsem zvedl jeden koutek svých rtů do docela maličkého úšklebku a zatavil se na křižovatce. Rozhlédl jsem se a přemýšlel, kudy se mám vydat. Doprava je to domů. Mandy s Louim tam teď pravděpodobně i s ostatníma slaví to, že spolu začali chodit. Pfff. Na druhou stranu, doleva je to k Edovi. A ten pravděpodobně nic nedělá, jako obvykle... takže... doleva. Určitě doleva. Přikývl jsem sám pro sebe a rozběhl se doleva. A za necelých dvacet minut jsem byl u dveří jedné z, v téhle čtvrti překvapivě menších, vil. Tím menší myslím že má jen pět koupelen a sedm pokojů, takže tak. Zazvonil jsem na zvonek u brány a po tom, co se brána otevřela a ve dveřích nedaleko stojícího domu se objevil Ed jsem došel k jeho dveřím. ,,Děje se něco?" Zeptal se, když viděl, jak se tvářím. Jen jsem kývl a zvednul ruku, ukazující dovnitř domu. ,,Můžu?" Optal jsem se. ,,Jo, eh... jasně. Pojď." Zakoktal se mírně zmatený Ed, ale mě to bylo jedno. Jediné co jsem v tuhle chvíli potřeboval byl jeho sklep. A proto jsem za dveřmi zatočil hned do prvních dveří a sešel dolů po schodech. Jen jsem zaslechl Edovo mírné zasténání. Věděla že to není nic dobrého, že sem jdu.

Ed:

Už vážně nevím co s ním. Poslední dobou je tu každou chvíli. Vážně bych se chtěl dozvědět, co se to s ním děje a kdo to způsobuje. Děsí mě totiž, kam to spěje.

,,Co se stalo?" Zeptal jsem se, jakmile začal zuřivě mlátit do boxovacího pytle. Nevěděl jsem, jestli mi to tentokrát řekne, ale zkusit jsem to musel. ,,On.." Udeřil pytel. ,,Chce s ní..." Znovu udeřil pytel a zhluboka se nadechl. ,,Chodit!" Vykřikl a do pytle praštil natolik, až jsen se bál, aby mi neprorazil stěnu. Vlastně co by se stalo? Taylor už to udělala tolikrát... ,,A v čem je problém?" Odvážil jsem se zeptat. Podíval se na mě zlostným pohledem. Problém byl v tom, že jsem v něm viděl víc žalu než zlosti. ,,Problém?!" Vyjel po mě Harry. ,,Problém?!" Zvedl vytočeně obočí, ale hned na to jakoby mu došlo, že vlastně neví proč křičí. ,,Promiň." Zašeptal a spadul vedle mě do sedícího pytle. ,,Problém je v tom, že já... já..."
A potom mi vysvětlil něco, co mě donutilo přemýšlet... přemýšlet o úplně všem.

Harry:

Po tom, co jsem mu to konečně všechno vysvětlil, mi bylo najednou o něco líp. Jako kdybych nesl obrovské břímě a někdo ke mě přišel a pomohl mi.

,,Ach jo. Nechtěl jsem tě otravovat, tak aspoň... Loui dělal palačinky, nechceš je jít k nám ochutnat?" Mírně jsem se usmál a s očekáváním v očích jsem se díval na Eda. ,,Tak palačinky, ty ti odmítnout němužu." Zasmál se Ed a hned na to vstal a vydali jsme se k jeho garáži. Zalezli jsme do jeho milovaného mini coopera a jeli jsme.