Charlotte: Zrádce temnoty

Kapitola 10.

   Foxy konečně vylezl ze svého úkrytu. Chtěl se vydat hledat svého otce nebo alespoň matku, prostě kohokoli, s kým by si mohl popovídat. Už byl sám moc dlouho a to se mu nelíbilo.
   Jak tak ale procházel všemi místnostmi, kde čekal, že se bude někdo nacházet, shledal, že nikdo nikde není. Pomyslel si, že se možná ještě ten potrhaný králík nevrátil ze své výpravy, ale to pak z nějakého důvodu zamítl. Ani nevěděl, proč se mu to zdálo jako nesmysl, možná si všiml něčeho, co by takhle jinak nebylo. Zřejmě za to mohla ta ztěžklá atmosféra, co kolem panovala.
   Něco bylo špatně. Něco se mu tady jednoduše nelíbilo. Jenže co?
   Zamířil do pokoje svého otce. Již z dálky odtamtud zaslechl pláč, a tak si odvodil, která bije. Tím si taky byl hned jistý, když do oné místnosti vešel. Ten zničený králík seděl na posteli, obličej v dlaních, atmosféra zde byla těžší než v ostatních pokojích. Ani si příchodu svého syna ze samého smutku a rozptýlení nevšiml. Chtěl být jen sám, chtěl zastavit tu nesnesitelnou bolest, chtěl svého bratra zpět.
   Neměl rád, když někoho zklamal.
   Lišák k němu přistoupil blíž a poklepal mu na rameno, a taky že se králík docela polekal. Hned si z očí setřel slzy a pohlédl svému mrtvému synovi do jeho žlutých zářivých očí, z nichž jedno pro změnu nezakrývala ta černočerná páska, tudíž viděl obě dvě. Pokusil se uklidnit, poté vstal, aby byl větší než onen návštěvník, a spustil trochu vytočeně: ,,Už ses konečně vybulil, ty šrote?"
   Pirátského lišáka toto oslovení pranic nepřekvapilo, tohle jeho otec dělával, když nebyl ve své kůži, vybíjel si vztek na druhých. Vlastně byl na jeho chování docela zvyklý. Proto jen přikývl a mlčel. Čekal, zda mu o svém stavu něco řekne či nikoli. Nečekal marně.
   ,,Nedokázal jsem to, synku," vydal ze sebe s mírným poklesnutím hlasu ke konci věty. ,,Víš, co to znamená?"
   Lišák schválně zavrtěl hlavou. Chtěl ho přimět více mluvit, potřeboval slyšet něčí hlas, ať už byl jakýkoli.
   ,,To znamená," začal Springtrap, ale větu nedokončil, protože se mu do očí rázem dostaly slzy, které se nedaly nijak zastavit. Posadil se zpátky na postel a zaujal tu samou polohu, ve které ho Foxy našel. Ten na nic nečekal a po pár vteřinách, kdy ho jen mlčky pozoroval, si k němu přisedl a svou hlavu mu položil na rameno.
   Nebyl si jistý, jaký to bude mít účinek. Nikdy v životě svého otce v takovémto stavu neviděl. Přál si, ať přestane a mluví s ním, nic víc. Jeho skromnost se mu nyní zase vrátila do mysli. Hodlal ji tam nechat, jak dlouho to jen bude nutné.
   ,,Řekni mi, jak?" vypravil ze sebe králík mezi vzlyky. ,,Jak se to mohlo stát? Říkal jsi, že mu nic neudělají."
   ,,Byl tam Shining Foxy?" promluvil lišák konečně.
   ,,Ne, nebyl," odvětil králík a najednou mu začalo vše docházet.
   ,,Tak vidíš. Shining Foxy by se s tebou domluvil na nějakém řešení, které by vyhovovalo oběma stranám, ne? Jestli tam nebyl, bylo jasné, že to neodpadne dobře. Co se stalo?"
   ,,Udělali z něho halucinaci."
   Vlastně ho to taktéž nepřekvapilo. Věděl již dávno, že něco takového Světlá strana zvládne a dokáže vykonat. Přece jenom, málem by to udělali i z něho, kdyby ho jeho otec nepřišel jako obvykle zachránit. Teď však nesmí dělat hlouposti. V tomto stavu ho ten králík určitě zachraňovat nebude.
   ,,Co teď?"
   ,,Marionette říkala, že mám v noci zůstat chvíli vzhůru, že by se možná mohl objevit. Nesmím se ale moc hýbat."
   ,,Jasně, chápu. Chceš o tom mluvit?"
   Zlatozelený králík na svého syna nechápavě pohlédl, přičemž se mu na malou chvíli zatajil dech. Že by ho někdo jako on chtěl vyslechnout? Proč by to ta liška dělala?
   ,,Jen bys se mnou ztrácel čas, synku. Běž se raději někam zabavit."
   ,,A kam, tatínku? Všude je ticho jak v hrobě."
   Ale to neměl říkat.
   Králík se zoufale zasmál a zakryl si při tom tlamu. Připadalo mu To nesmírně směšné. Hrob. Ha ha.
   ,,Tohle je hrob, Terenci, cožpak to nevidíš? He he... Nechápeš snad, proč se mě maminka tak straní?" Pohlédl na lišáka s jeho vyčerpaným, zoufalým úsměvem ve tváři a šíleně vypadajícíma očima. Cítil se jako šílenec, ale tím nebyl ani zdaleka. ,,Už pochopila, co jsem zač, jaké jsem monstrum, víš? To já tady z díla svého drahocenného dvojčete udělal hřbitov, synku, nevidíš?"
   ,,Nesu na tom i svou vinu, tatínku, nemůžeš za to," zastal se ho syn, ale otec byl neoblomný.
   ,,Všechno, co si tady namlouváš, je jen obyčejná lež, Terenci, úplně všechno. Jdi odtud, ať už tě tady nevidím."
   ,,Ale, tatínku..."
   ,,Žádné takové, vypadni odsud. Buď jako tvá matka a drž se ode mě dál. Bude to tak lepší."
   Jenže ta liška tam furt seděla s odhodlaným výrazem ve tváři. Nehodlala odejít. Hodlala zůstat.
   ,,Ale já nechci být jako moje matka."
   Springtrap vytřeštil oči. Co to jen slyšel? Že nechce být jako jeho matka? Nikdy v životě ho slovo matka neslyšel vyslovit, protože odjakživa říkal králíkově manželce Charlotte - ale to jen ze začátku -, mami nebo většinou maminko, nic jiného. Znělo to od něho tak pohrdavě, nenávistně a možná taky zlomyslně. Na tohle Springtrap zvyklý nebyl.
   ,,Pročpak, synku? Něco se ti na ní nelíbí? Je to přece tvoje maminka, musíš chtít být jako ona," pověděl nechápavě lišákovi.
   ,,Straní se tě, tatínku," připomněl mu jeho syn s vážným výrazem.
   ,,Jenom si to všechno potřebuje srovnat v hlavě, synku. Určitě se to zlepší."
   ,,A co když ne?" položil otázku. ,,Navíc... mám raději tebe."
   Tohle potrhaného králíka skutečně potěšilo. Nevěřil tomu však tak moc, jak by měl. Byla to hloupost. Nejde mít rád více otce než matku, takhle to nefunguje. Ty ženské strany rodičů se přece vždycky o dítě starají víc, věnují se jim jak jen mohou, vychovávají je,...
   Ale počkat.
   On přece odjakživa jejich syn nebyl. Ještě pořád zde zel fakt, že se jim nenarodil, vzali si ho k sobě a vychovali minimálně. Tady už možná byla možnost, že by si více oblíbil osobu mužského pohlaví ze strany rodičů. Přece jenom ho ten vrah zachránil tolikrát, že by to na všech svých prstech nespočítal. Co pro něho kdy udělala jeho matka? Možná ho zachránila z děcáku, pomáhala mu s učením a všemi problémy, ale i přes to všechno se ani neobtěžovala dostavit na oslavu jeho bratra včas. Možná by zabránila tomuhle všemu.
   ,,Tohle neříkej, nemůžeš mít rád jednoho rodiče víc než druhého," pokáral ho zlatý králík. ,,Jsem si jistý, že nás máš rád stejně, jenom si to neuvědomuješ."
   ,,Nebo nemám rád ani jednoho," pravil pirátský lišák s pokrčením ramen a přiměl králíka se zatvářit ublíženě.
   Tohle zabolelo. Jeho ublížený výraz ve tváři se tam nevyskytl náhodou, ale že by ho někdy plánoval udělat, to se říct nedalo. Nepoznával ho. Terence by přece nikdy nic takového nevypustil z úst, na to byl moc opatrný a bojácný, nikdy svého tatínka nechtěl naštvat nebo rozesmutnit. Ale co když to nyní bylo jinak? Co když k němu ztratil všechen ten respekt a teď se to jen snaží zhoršovat? Proč se mu jen svět začal bortit před očima?
   ,,Co jsi to řekl, synku?" otázal se pro ujištení, zda slyšel správně. ,,Zopakuj to, prosím," dodal stále zařazeně, vyčkávaje na dozajista nečekanou odpověď.
   Ale lišák místo zopakování svého výroku řekl: ,,Sám jsi to slyšel. Zamyslel ses nad tím někdy, jestli vás mám vůbec rád? Co když vás ze srdce nenávidím?"
   ,,Určitě bys nám dělal naschvály nebo zdrhl, kdybys nás nenáviděl," pokoušel se králík sám sebe uklidnit, bohužel dosti marně.
   ,,Myslíš, že jsem svým pravým rodičům někdy utekl nebo jim dělal naschvály?" položil otázku a naklonil hlavu mírně na stranu.
   ,,Asi ne."
   ,,Tak vidíš. Jsem vůči tomu imunní. Dokážu vyjít s lidmi, které nenávidím. Stačí jen poslouchat a dělat, co chtějí, pak už je to jednoduché." Pak však se sklopenou hlavou dodal: ,,Ale je pravda, že jsem se jich bál. Nebylo možné jim odporovat. Víš... nikdy jsem ti to neřekl, ale mnohdy mě mlátili i do krve..." Povzdechl si. ,,Tím nechci říct, že tebe nebo maminku nenávidím, jen... kdybych vás někdy nenávidět začal, tak to asi nepůjde moc poznat. Ach jo, zas jsem to zkazil... Promiň..."
   ,,Máš ze mě strach, synku?" zeptal se Springtrap.
   ,,Možná někdy," přiznal se lišák, ale do očí se druhému animatronikovi raději nepodíval. ,,Ale mám tě rád. I maminku mám rád. Jen si nejsem jistý, jestli dostatečně."
   ,,Tím se trápit nemusíš," uklidnil ho králík, ,,já s maminkou to víme."
   Lišák se pokusil o lehký úsměv. Ta myšlenka, že jeho rodiče ví, jak je má rád, ho dělala nejistým, ale když viděl, jak jeho otci pomohla tato konverzace ustoupit od špatných myšlenek, nechtěl ho znovu rozesmutnit. Zase tak zlý přece nebyl.

   ,,Jenom klid, Freddy, nemusíš se ničeho bát."
   Marionettin hlas se rozezněl pokojem, ve kterém se paralyzovaný medvědí zpěvák nacházel. Stále se nemohl hýbat, občas sebou však cuknul a tvořil tak dojem, že je ještě při smyslech. Byl to jeho králičí kolega, který ho našel. Samozřejmě na něho ani nesáhnul a už běžel k loutce, protože jestli ta je všechny odkázala zrovna na Freddyho, jistě si nebyla vědoma této nastávající patálie.
   Byla tam s ním sama. Neměla strach, spíše obavy. Na chvíli to zazdilo bolest z Golden Freddyho náhlého zmizení.
   Přistoupila k němu a sedla si před něj do tureckého sedu. Natáhla k němu ruku a zamávala mu s ní před obličejem, nic moc se však nestalo. Medvěd pouze sledoval pohyb ruky svýma očima, snad tedy jedinou možnou částí, kterou ještě pohybovat mohl. Jenže ta část byla celá plná temnoty, nebyla zde ani špetka světla. Černobílá to nechápala. Zas tak pozdě přece ještě nebylo, vlastně byl ještě bílý den, bylo téměř nemožné, aby měl tmavé oči už teď, a ani v noci to nebylo úplně normální.
   ,,Jak se cítíš, Freddy? Můžeš se pohnout?" otázala se ho, ale hned si odpověděla, když shledala, že se animatronik vůbec nehýbe. ,,Ale vnímáš mě, že ano?" Medvěd jakoby zakýval očima, jenže pak je zavřel a dlouho je neotevřel. Marionette s ním zkoušela třást, ale jakmile ani tehdy medvěd oči neotevřel, jen ho pohladila po tváři a usmyslela si, že nejspíš musel usnout. Zřejmě ze samé únavy z této závady zaujal spací mód, aby se něco nepokazilo ještě víc. To jí dávalo možnost problém lépe prozkoumat.
   Chytila ho za ruku a zvedla mu ji do vzduchu. Byla mnohem těžší a chladnější než obvykle, ostatní části jeho těla nevyjímaje. Podivila se tomu. Tenhle úkaz neznala, a to si vždycky myslela, že toho o animatronicích ví spoustu, většinu, všechno. Jenže ouha, pravda to nebyla. Nevěděla skoro nic.
   „Dobře, Freddy,“ pravila zklamaně, i když tušila, že ji animatronik neslyší, „nechám tě odpočívat. Zkusím tě probudit potom.“ S tím se zvedla a odešla pryč.
   Cestou přemýšlela, co bude dělat. Nechat ho tam samotného, dokud se nevzpamatuje, se jí zdálo moc kruté, kdyby alespoň našla někoho, kdo by se o něho postaral v její nepřítomnosti...
   „Foxy,“ vydechla. No ovšem. V těchhle temných věcech se přece vyznal! Proč ji to nenapadlo hned?
   Vyhledala ho tedy, dovedla za medvědem a pozorovala, co udělá. Lišák kamaráda chvíli zamyšleně pozoroval, pak si k němu přidřepl a prohlížel ho. Ze všeho nejdřív mu násilně zvedl víčka obou očí – spatřil v nich stejně jako loutka pouze temnotu. Zkoušel mu hýbat i s končetinami, ale moc úspěšný nebyl. Freddyho stav se zdál horší než před pár minutami, kdy to samé dělala černobílá.
   „Nevíš, co by to mohlo být?“ zeptala se synovce ustaraně.
   „Nemám ponětí,“ přiznal pirátský lišák. „Kdybychom ho našli dřív, možná by nám to řekl sám. Budeme muset asi počkat.“
   „Pomohlo by ho rozebrat?“
   „Pochybuju, že to s tímhle půjde,“ pravil a poklepal mu už na tak tvrdou paži. Místo dutého zvuku se ozvalo něco úplně jiného, jako když zaťukáte na dveře, za kterými není nic jiného než stěna. „Odnesu ho k sobě a budu ho hlídat, co ty na to? Kdyby se něco dělo, půjdu ti to říct.“
   Marionette si tímto jistá nebyla. Nechtěla ubohého medvědího animatronika nechávat ve spárech toho lišáka, přestože věděla, že jsou ti dva nejlepší přátelé. Co ale mohla jiného dělat? Nakonec svolila, odešla a nechala je. Přiměla se nad tím nepřemýšlet. Nemělo to cenu.
   Ačkoli byl Foxyho medvědí kamarád těžký i bez této patálie, nějakým způsobem ho k sobě lišák nakonec dotáhl. Usadil ho do rohu, stiskl mu ruku, zavřel oči a začal se neuvěřitelně moc soustředit.
   „Williame,“ oslovil ho vlídně, „to jsem jenom já, Terence, tvůj nejlepší kamarád, poznáváš mě?“
   Čekal, že ucítí, jak animatronik přikývne, ale místo toho pocítil tlak a bezmoc – duši cosi bránilo tělo ovládat. Podivilo ho to, ale nadále neotálel. Něco ho napadlo.
   „Jsem teď Foxy, pirátský lišák,“ představil se jinak. Tlak se mírně uvolnil. Tmavě červený se rozhodl pokračovat: „Znáš mě?“
   Medvěd přikývnul, čímž lišáka málem rozptýlil. Nesmí se nechat rozhodit, takto perfektní spojení by bylo škoda přerušit!
   „V tom případě by ti jistě nevadilo, kdyby ses mi představil,“ navrhl, ale jeho návrh byl rázem zamítnut. Spojení se rázem násilně přerušilo a obrovská vlna energie ho odmrštila do fialové záclony. Vypadl tedy z Pirátské zátoky rovnou na zem. Byl z toho zmatený, ale jedno věděl jistě – ať už se Freddymu stalo cokoli, bude to větší problém, než si myslel.

(2170 slov, vydáno 2. 4. 2018)

Velikonoční speciál?