Intersomnia

Část 1. Vítejte v Liché sféře!

„Drahá Ziro,

Moc ti děkujeme za milý dopis, udělalo nám všem velkou radost, že ses rozepsala. Mrzí nás že ti to v poslední době moc nevychází. Doufám, že víš, že u nás můžeš zůstat, jak dlouho chceš, rádi tě vždycky vidíme, i když jen se zavřenýma očima a v hlubokém spánku. Jsi krásná, když spíš.

Mimochodem, my se máme dobře, i když nám moc chybíš. Táta si konečně našel práci, věřila bys tomu? Měli jsme malou oslavu - kousek dortu najdeš na stole společně s nějakými penězi. Přiložený bude i Romanin obrázek, kreslí moc hezky na to, že je jí teprve sedm let. Chtěla tě nakreslit vzhůru, ale nemohla si vzpomenout na barvu tvých očí, moc se rozplakala. Na fotkách, co jsme jí dali, toho nebylo moc poznat (i když já vím, že máš hnědé oči, trvala na tom, že bude kreslit "podle vzoru" jako správná malířka), takže na něm budeš mít oči zavřené. I tak doufám, že se ti bude líbit. Posíláme všichni pusu a moc, moc se těšíme na Velké probuzení!

- mamka, taťka a Romanka"

Dopis byl napsaný matčiným úhledným rukopisem, vždycky to byla ona, kdo mi psal. Nevynechala jediný den. Znovu jsem se zadívala na svou rodinu ležící těsně u sebe na letišti v levém rohu našeho bytu. Jedno místo bylo volné. Z něj jsem se jen před chvílí zvedla já. Byla zvláštní představa, že mé Probuzení a jejich Spánek dělilo jen několik málo vteřin. Mně se to zdálo jako věčnost.

Sehnula jsem se a políbila matku na tvář. Po ní se mi stýskalo nejvíc. Na tváři mé maminky, i v bezvědomí tak ztrápené, skanula jediná slza. Moje slza. Obratně jsem zamáčkla tu další, která se mi už prodírala slznými kanálky a bojovně jsem vystrčila bradu. Nasadila jsem nakvašený výraz a varovným pohledem probodla oprýskanou kdysi-bílou zeď přede mnou. Když jsem si byla jistá, že o se mé slabosti nikomu ani slovem nezmíní, spokojeně jsem vstala, udělala tři kroky opačným směrem a rázem jsem se ložnice dostala do jídelny. Výhoda života v jedné místnosti. Nikdy jsem nebyla právě snídaňový člověk, ale kdo jsem, abych odmítla dort? S chutí jsem se zakousla do chemicky zapáchající sladké hmoty (která si mou chuť ani v nejmenším nezasloužila), zatímco jsem si prohlížela svůj portrét na kusu papíru. Nevím, co přesně matka myslela tím, že je obrázek dobrý - sice si neuvědomuju, jak kreslí průměrné dítě v Romanině věku, ale z mého pohledu to byla jen čmáranice s příliš mnoho barvami. Mou světlou pleť na několika místech bolestivě spálenou od slunce zabarvila tmavě růžovou pastelkou. Světle hnědé pihy okolo nosu zdůraznila několika černými fleky náhodně rozmístěnými po - na výkresu širokém a kulatém, v reálu drobném a oválném - obličeji. Nos byl pouze čarou uprostřed tváře, podobně jako rty obtažené červenou. V životě jsem make-up, natož rtěnku, nepoužila. Oči byly navlas stejnými čárami jako nos, jen vertikálně umístěnými. Nejblíže se dostala k mým vlasům - nakreslila je žlutou pastelkou, dlouhé, rovné u hlavy, u konečků se kroutící do něčeho připomínajícího prasečí ocásky. Jakkoli neelegantně to může znít... jo, bylo to přesně jako mé vlasy.
Ubránila jsem se nutkání utřít si do nepovedeného obrázku upatlaná ústa a ruce. Místo toho jsem ho jen položila zpět na své místo. I když vím, že mě Romana chtěla potěšit, spíše mě urazila. Ráda o sobě smýšlím jako o hezkém člověku a kreatura na papíře byla všechno, jen ne hezká. Vzdychla jsem si. Byla jsem na Romanu moc tvrdá. Skoro jsem ji neznala - byly jí čtyři měsíce, když se zavedla Intersomnia. Ale nebylo to jen tím. Žárlila jsem na ní, těžkým a neomluvitelným způsobem. Její rodné číslo totiž bylo sudé, stejně jako čísla obou mých rodičů. Znamenalo to, že dostala možnost být s nimi v jednom světě, zatímco já zůstala sama trčet v tom druhém. To jsem byla já, liché číslo, jako jediná z rodiny. A jelikož jsem v prvním roce Intersomnie byla starší deseti let (přesněji řečeno mi bylo jedenáct), byla jsem podle příkazu už dost stará na to, abych se postarala sama o sebe, tudíž jsem byla od rodičů oddělená do Liché sféry dříve, než u mě vůbec stačila propuknout puberta. První roky byly těžké. Dnes už je to lepší.