Nejrůznější jednodílovky

Nevěra

Jessica pomalu s hlasitým zavrzáním otevřela staré zchátravělé dveře a rozhlédla se po místnosti. 
Vydechla úžasem. Sem už určitě nikdo strašně dlouho nešel, pomyslela si a vkročila do místnosti. 
Starý kamenný krb pokrývaly spousty zaprášených pavučin, staré dřevěné popraskané schodiště  vypadalo až nezvykle nebezpečně a o pohovce, která byla už v polovině rozkladu, nemluvě. Vše bylo ohořelé. Najednou si všimla nějakého mihnutí. Rychle se za ním otočila, ale zahlédla jen nějaký bílý stín. Zrak jí padl na čistě vyleštěnou, jako novou urnu, a hned vedle ní další, tentokrát vypadající jako by jí někdo x let nechal na jednom a tom samém místě bez povšimmnutí, stejně jako zbytek obýváku.

*** o 50 let dříve ***

Penelope si vzala do ruky talíř a začala ho omývat, stejně jako její manžel James. Společně uklízeli nádobí po včerejším setkání se starými přáteli. ,,Jak ti to jde, drahá?" usmál se na ní a zezadu ji obejmul. Ona se usmála též, obrátila se a lehce ho políbila. ,,Teď už líp." 
,,Co kdybychom nechali toho uklízení a šli si na chvíli odpočinout ke krbu?" usmál se na ni znova a ona věděla že proti tomu jeho úsměvu nemá šanci. Nakonec svolila a společně si sedli na domluvené místo. Chvíli si tam jen tak povídali, než se najednou Penelope zvedla a řekla : ,,Potřebuji si pro něco dojít, vydržíš chvíli?" ,,Tak dobře, ale ať už tě mám zpátky." 
Zasmála se, políbila ho a odešla do svého pokoje. Dnes to je přesně rok od jejich svatby. Přišla ke svému stolku, a ze šuplíku vytáhla malý dáreček, nad kterým se lehce pousmála. Věděla že se mu bude líbit. Vzala ho a šla zpátky. Během cesty se jí ale její dlouhá sukně zahákla o špatně trčící hřebík. ,,Kruci.." zaklela a pokoušela se sukni z hřebíku nějakým způsobem vyprostit. Byla tam ale pevně zaháklá. Najednou uslyšela pronikavý křik. ,,Jamesi?!" zakřičela a vší silou se snažila odtamtud uniknout, ale marně. Když se jí to konečně po dlouhém snažení povedlo, rychle přiběhla ke krbu odkud křik vycházel. Najednou vyděšením zaječela tak silně, že to muselo být slyšet široko daleko. 
James se válel popálený u krbu s dýkou v zabodlou v hrudi. Penelope hned s uslzenýma očima přiběhla k němu a začala zoufale hledat alespoň nějaký znamení, že by ještě žil. Nic. 
Začala naříkat, plakat a prosit boha o to, aby jí jejího manžela vrátil. Ale nešlo to, a on sama to moc dobře věděla.

**o dva měsíce později**

Penelope seděla se smutným výrazem ve tváři u stolu a poslouchala ostatní. Nahlas se rozesmátě bavili. Děti, dospělí... úplně všichni.  Jen ona seděla zoufale koukala do stěny naproti ní. Najednou si k ní přisedl nějaký pěkný mladý muž zhruba v jejím věku. ,,Ahoj," pozdravil jí a ona se na něj jen otočila a odpověděla : ,,Ahoj." 
,,Smím se zeptat proč je tak pěkná dáma tak smutná?" zeptal se jí hned. 
,,Do toho ti nic není." odpověděla nezaujatě a otočila se zase jinam.
,,Pokud ti můžu něco navrhnout..." připomenul se zase ten pan neznámý ,,Tak je to vypít si tohle. Neboj, nic to není. Jen ti bude trochu líp." usmál se na ní a postavil před ní kelímek s nějakou tekutinou. 
,,Co to je?" zeptala se instinktivně a podezíravě se na něj podívala. Zasmál se a odpověděl : ,,Jak říkám, bude ti po tom jen trochu líp. Uvidíš. A teď už pij." 
No co, nic až tak strašného se stát nemůže... pomyslela si Penelope a kelímek vypila. 
,,Jak ti je?" začal hned vyzvídat se sympatickým výrazem. 
Najednou jakoby jí otupěly smysly. Měla chuť říct ,,Je mi dobře, díky.", ale řekla jen ,,Dobře." Měla chuť na všechno odpovídat ano, přitrouble se usmívat a povídat si s ním. Věděla že je tu něco špatně, ale její mozek prostě nedal tělu pokyn, aby to okamžitě zastavilo. Prostě ne.

Povídal si s ní jako by to byla jeho dlouholetá známá. Bavil se s ní, smál,  až se jí najednou začalo zdát že si s ní hraje. Že s ní flirtuje. Ale nechala to být. 
Nevšímala si toho, dokud se jí nezeptal na jednu celkem vážnou otázku. ,,Chceš si mě vzít?" 
Všechny její smysly, celé její podvědomí na ní křičelo : ,,Ne, nedělej to!! Zničíš si tím život!!!" ale ona jen chvíli přemýšlela, až nakonec s trochu "mimo" výrazem přikývla.

**o další dva měsíce později**

Bylo už dávno po svatbě. Všechno zařízené, všechno podepsané. Nyní byla Penelope, nešťastná vdova, vdaná za Nicolase. 
Po těch dvou měsících společného života jí ale došlo něco strašného. To, co tehdy vypila, ještě předtím než se s ním zasnoubila, nebylo jen tak něco. Byla to speciální omamná látka.
Věděla že z toho manželství nemůže couvnout, ale žít s někým kdo ji takhle nečestným způsobem svedl se jí též nezamlouvalo. Takže už tu byla jen jediná možnost.

Celé to skončit.

Jednoho slunného dne, kdy seděla společně s Nicolasem na terase u svého domu, se rozhodla pro svůj čin, který už dlouho dopředu plánovala.
Seděli se svými hrníčky čaje a povídali si. O životě a tak různě. Čekali než čaje vychladnou. A ona se nemohla dočkat až se konečně napije. 

V cukru, kterým mu totiž osladila čaj, byl speciální rychle účinkující jed. Stačí se jen napít. A bude konec. 
Když se jí konečně zdálo že už čaj není tak horký, tak si mírně lokla. Myslela že tím pobídne svého manžela, aby se též napil.
Ten čaj byl nechutný. Ostatně, všechny čaje (nebo alespoň většina čajů) jsou nechutné když se nijak neosladí. 
Po chvíli se Penelope omluvila s tím,  že musí na záchod. Odešla a po chvíli se vrátila. Převzala si hrníček a mírně se napila. Ucítila ale takovou zvláštní chuť. Jako kdyby byl mírně slazený. '

To ne.

,,Lucasi?" zeptala se ho mírně vyděšeně. 
,,Ano?" 
,,Ty jsi mi ten čaj sladil?" 
,,Viděl jsem jak se tváříš když jsi ho pila, tak jsem zašel do kuchyně a trochu ti ho osladil cukrem... proč?" 

Najednou Penelope polil mráz po zádech. 
Věděla, že se blíží její konec. Ale ještě než se to stane, musí něco udělat. 
,,Kam to jdeš?" zeptal se jí Lucas když viděl, že odchází.  Neodpověděla. Za chvíli se vrátila s plnou hrstí cukru a znova si přisedla k němu. ,,Otevři pusu a zavři oči, něco jsem pro tebe nachystala... takové překvapení." usmála se mírně se třesoucí. Lucas se usmál též a splnil co po něm chtěla. 

Najednou mu plnou hrst otráveného cukru hodila přímo do krku, takže byl nucen ho hned spolknout. 
Velkou část opravdu spolkl, ale zbytek vyplivl a rozkašlal se. ,,Co to děláš?!" křikl na ní a ona jen slábnoucí a v slzách od krve potichu odpověděla : ,,Nechtěl by aby se tohle stalo, ale já musela. Promiň Jamesi..." ukápla jí první kapka krve od oka a pomalu se vysílená položila na zem. Otevřenýma očima ještě viděla, jak její manžel pomalu umírá otravou. Nakonec se skácel k zemi. Měl mnohonásobné množství jedu, takže bylo zřejmé že zemře první. ,,Odpusť mi to...." zašeptala pomalu, nechala si po tváři stéct další krvavou slzu a potichu zemřela.

A tak skončil život Penelope Ambrosové.
Nikdy by nečekala, že pro druhého zemře. Ale udělala to. Navždy byla věrná jen a jen svému Jamesovi, její nevěra jí trhala srdce. Nechtěla už takhle dál žít. Tak s tím raději skoncovala.

***zpět do přítomnosti***

Každý den, každý každičký den čistila svoji urnu jako by byla Jamesova. I když věděla že už ho nikdy ve svém bídném životě neuvidí, cítila jako by byli pořád spolu. Myslela na něj den co den, minutu co minutu. Nikdy nepřestala. Vždycky tu byl on pro ní, a ona pro něho. A tak to i zůstane. I po smrti. 

Jamesova nepřítomnost ale nebylo jediné s čím se nedokázala sžít. Bylo tu ještě něco. Urna Lucase, která tak špinila historii tohoto domu. Neměla tu co dělat. Jen James, a Penelope. Žádný Lucas. Kdyby to šlo, hned by jí roztřískala o zeď, ale sama věděla že to nejde. Pravidla říkají, že s kým zemřeš, s tím musíš být ty sám, nebo přinejmenším tvoje urna.

Dnes má dorazit ,,ta nová". Kdyby tak věděla jaké prokletí postihuje tento dům, hned by zmizela, a už bych o ní nikdy neslyšela. Jenže je nezkušená a mladá, neví do čeho se pouští. Ale ostatně to my všichni jednou takoví byli, no ne?
Schovaná za skříní na knihy jsem ji sledovala. Užasle sledovala všechen ten starý nábytek kolem. Naštěstí si nevšimla té krvavé skvrny u krbu, která tam už navždy zůstane.