Nejrůznější jednodílovky

Vánoční

Venku padají vločky. Stromy se ohýbají pod náporem tlusté vrstvy sněhu, který se třpytí jako spousty maličkých diamantů ledabyle rozhozených na bílý papír.  Pozoruješ čisté nebe bez jediného mráčku. Je to zvláštní, že? Jakoby se všechna bílá oblaka světa smrskla a nyní tu ležela, nechávajíc, ať si z nich děti staví sněhuláky a sáňkují na nich.
Tiše sedíš, s hlavou položenou na rámu okna, a přemýšlíš. Bude se jí tvůj dárek líbit? Nebude zklamaná? Nebo smutná?  Bude jí to jedno? Řekne ti že máš jít uklízet, protože ona nemá čas? Rychle zavrtíš hlavou, ve snaze vyhnat myšlenky, které se ti postupně draly do hlavy. Byly jako otravné mouchy, které musíš každou chvíli odhánět. Vzpomněl sis na to, jak ti jednou řekla že jsi jí nikdy žádný dárek nedal. Bylo zvláštní, jak ses zamyslel sám nad sebou.  A taky nad tím, jestli jsi opravdu takový chudáček, za jakého se považuješ.
Do hlavy se ti draly spousty vzpomínek. Pěkných i ošklivých, i když sis musel s lítostí přiznat, že mnohem více bylo  vzpomínek hnusných a nepříjemných. Nechceš na ně vzpomínat. Chceš to zahodit za hlavu, chceš zahodit za hlavu všechny svoje každodenní starosti které na tebe řvaly, že napřed je práce a pak zábava.  Utíkáš před nimi. Schováváš se do knih, do písniček, aby jsi na ně nemusel myslet, protože jedině to je tvůj únik před realitou. Bolestnou realitou, kterou málokdo vyléčí. A rozhodně ne nějaký psycholog.
Jaká je vlastně úloha psychologů? Přijde ti, že náplní jejich práce je jen tlačení jejich názorů do tvé mysli. Ale nemají spíše pomáhat? Nemají být jako zrcadlo, díky kterému uvidíš sám do sebe a najdeš v něm všechny odpovědi na tvé otázky? Neměli by ti pomoct najít sám sebe, když jsi ztracený? Přijde ti, že jedno takové zrcadlo by jsi potřeboval, a to hodně. Místo toho máš ale svoji malou skrýš, do které se chodíš vyplakávat a utíkat před svými starostmi. Chceš toho moc? Jen klid a mír, i klidnou každodenní rutinu by jsi ocenil, výměnou za to, co prožíváš teď.
Máš pocit že to všechno každou chvíli ukončíš. Že to jednoho dne prostě vzdáš. Zařveš do tmy a sesuneš se na kolenou na studenou zem, ze které ti už nikdo nepomůže. Nikdo a nikdy. A ty pak budeš pouze pozorovat své blízké truchlící nad tebou. Je to zvláštní. Přemýšlíš nad tím, jestli to od tebe není sobecké, že jsi opustil svět a nechal všechny své blízké i neblízké na něm. Neměli by ale být rádi? Neměli by být spokojení, že jsi konečně našel svůj vnitřní klid, a zprostil ses všech každodenních starostí, všech depresí, všech nátlaků?
A vůbec, co by se stalo, kdyby jsi to opravdu udělal? Pochopili by tě? Uvědomili by si, že udělali chybu? Že tě nutili do příliš věcí? Nebo že ti ubližovali? Ne, nepochopili by to. Ptali by se co udělali špatně, hledali by různá vysvětlení, díky kterým by z toho vybrousili jako nevinní. 

Přistihneš se, jak ti po tváři stéká slza. A další. A další. Už to nezvládáš, a ani nechceš. Nátlak je moc velký na někoho tak citlivého jako jsi ty. Oči ti pomalu rudnou, tváře se máčejí slzami. Kdo ti pomůže z téhle propasti? Ty? Nebo já? Nebo někdo jiný? Ne, musíš se v tom vyznat sám. Musíš pozorně hledat všechny cestičky, díky kterým by ses pomalu dostal ze dna zpátky nahoru, protože jediný, který ti opravdu může pomoct, jsi ty sám. Musíš se naučit, že tam kde žiješ, ti prostě nikdo vstříc nevyjde. Musíš být silný, protože časy jsou těžké. 

Prosím, nech mě jít.