Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

34. Cloudfire

Moje pěst rozdávala štiplavé pusinky do tvářiček jedna radost. Ani nevím, jestli to byl náš nebo nějaký ten monsterák, co se mu po obličeji prořítil parní válec nebo podstoupil nezdařenou plastiku obličeje.
Děvčata se taky s nimi nepárala; právě se podařilo Marice rozseknout jednoho vejpůl, hezky symetricky od hlavy dolů. „Panebože!" vyjekla Alexa, když se před ní rozprsknul další a všechen blivajz se vyvalil na ni. Vražedně zavrčela: „Až Vasilisa sleze z římsy a přestane si hrát na Amerického snipera, tak přísahám, že ji zaškrtím tak, že nebude vědět, která bije."
„Klídek Alex. Dělá jen svou práci, nemůže za to, že jsi akorát přišla do rány." snažím se ji uklidnit dřív, než se na povrch vytasí její cholerická povaha. Pozdě. Vybuchla a reflexně vrazila pod ruce obě delší dýky. Humani, jak jim začala říkat Abbey, při vniknutí nožů do hrudí vypoukli oči a po svižném vyjmutí sebou flákli bez jediné známky života. Potom se vrhla na nejbližšího, co šel kolem. Zezadu na mě se řítil jeden, fakt hnusnej, ale já do něj včas zabořila ruku, sevřela v pěst a nezbylo mi v dlani nic jiného, než jeho srdce. Alespoň bych to tak mohla popsat. Nika si odfoukla: „Sakra kde se tady pořád berou? To tu mají snad skrytou fabriku na ně nebo co?"
„Těžko říct, Driver, podej hlášení."
„Všude kolem vás do jednoho a půl kilometru je čisto. Když nepočítám ten velký flek, jenže to jste vy, takže fakt promiň, ale nic tady není."
„Dej vědět, až tvoji milášci něco najdou."
„Rozkaz." hesla a už se neozvala.

(Kočár- Alfa stanice terminačního protokolu a nová ústředna S.H.I.E.L.D.u; tedy toho co z něj zbylo)

„Jak jsme na tom? Máme přístup ke všem kamerám ve městě, alespoň co jsou funkční?" zeptal se novopečený ředitel a zaujal postoj 'na Furyho'. Nějaký mladý ajťák pohotově něco naklikal do klávesnice. Kolegyně vedle něj veškerá videa přesunula z jejího monitoru na gigantický přes celou stěnu. „Agentka Johnsonová nám pomohla veškeré možné aktivovat, pane."
„To těžko, podívejte." a ukázal na přímý přenos ze středu města, kde se to mlátilo na jednu hromadu. V záběru se zrovna mihla Daisy s Lincolnem po boku a společnými pěstmi knockoutovali jednoho monstrózního steroiďáka. Holčina vedle toho ajťáka pozvedla obočí: „Asi tam máme další technickou podporu pane, jinak to nevidím."
„Je to pravděpodobné.“ přitakala May. „Měli jsme tu na základně jeden hovor z kódované linky. Až na Sibiř, takže to asi bude ten náš technik."

„Pane, kamera v sektoru 3 na východním okraji města zaznamenala velkou tepelnou stopu."
„A jak velkou?"
„No," znejistěl mladík a poškrábal se na zátylku. „podobá se velikostně agentce Teskiovské."
„Cože? Ukaž mi to..." Ředitel se sehnul k mladému a sžíral pohledem obrazovku. Ta šmouha opravdu byla velká. A pohybovala se překvapivě rychle. Navíc nikam jinam, než do epicentra boje. Náhlé překvapení nedokázal skrýt. „Něco takového jsme ještě neviděli. Jestli je to to, co si myslím, tak musíme uvědomit všechny co tam jsou! Informujte je! Hned!" Křičel celý bez sebe a to většinou je pohodářský typ, spíš se k ostatním chová jako k vlastním dětem. Ale dnes ne, protože nejde jen o přežití Avengers, ale i celého východního pobřeží Ameriky.
„Není možno pane! Jsou na jiné frekvenci." hlásila pohotově jiná dívčina s výrazným ruským přízvukem.
„Snažte se s nimi spojit jakýmkoliv jiným způsobem! Mobilem, faxem, morseovkou, pošlete holuba nebo kouřovými signály, čímkoliv! Musí vědět, co se na ně řítí! A hlavně ať je toho vědoma Dragon, protože by to případně mohla zastavit." Ačkoli byl nový ředitel ateista, spojil si dlaně k sobě a začal odříkávat tiše modlitbu, kterou ho kdysi učila jeho zbožná babička. Jelikož oni to budou potřebovat...

(Lena)

„Tak už zatraceně chcípni!" zařvala jsem a naposledy praštila odporného Humana pouliční lampou do hlavy, která se rozprskla. Začínají mi docházet mi síly a to je špatně. Těch Humanů stále přibývá a my na ně pomalu přestáváme stačit, i když těm silnějším se daří sejmout vícero naráz. Celé je to ale prd platné. Holkám taky dochází šťáva, možná že kdyby Balja odbouchla pár budov, počet mrtvých protivníků by stoupl. Otočím se směrem k Balje, která zrovna hodila bombičku znetvořenému dikobrazovi do chřtánu. „Dyno, potřebovali bychom od tebe něco velkolepého!" křiknu do komunikátoru a přitom se dívám na její reakci. Nechápavě naklonila hlavu do strany: „A jakou máš asi konkrétní představu o velkoleposti?"
„Nevím, například co ten 'Silvestrovský ohňostroj', tak jsi nazvala tu explozi v Monacu ne?"
„To byla výrobní závada pyrotechniky, nevěděla jsem, že vyhodím do luftu čtyři kasína v Monte Carlu!" namítla na obranu. Závada? Vždyť mi tvrdila, že si s tím dala obrovsky záležet... tak moment! Balja to tehdy asi myslela sarkasticky. Když bůh naděloval dávky sarkasmu, tahle holka stála opodál mimo frontu. „Něco vymyslíš, to ty jsi z nás ta nejzkušenější odstřelovačka náloží!"
„Ideální místo by tu bylo, ale musela bys...-“
„Leno? Mám důležitý dotaz na tvé druhé já.“ zachraptěl z komunikátoru Lisin hlas a zněl nejistě. Což mi zrovna u ní moc nesedí. Poklepala jsem si na ucho, abych prověřila funkčnost, jestli mi zvuk neblbne. „Není právě teď vhodná doba na osobní dotazy Vasiliso, ale zkus to, snad ti dokážu odpovědět.“ S řevem po mně skočil Human, co vypadal jako nevyvinutá opice a i tak neohrabaně se mi snažil zaseknout kudlu do ramene. Lehce se mu vyhnu, popadnu ruku s nožem a provedu krutý výpad, přičemž se nato ozvalo křupnutí a pronikavý řev opičáka. „Tak jak zní tvá otázka?“
„Umíš měnit barvu kůže?“ Chvíli se mi hlavou proháněl vítr, než mi vůbec docvaklo, na co se mě Lisa ptala. Co je to za blbost? Nedokážu ovládat své pigmenty, jen jednou se mi změnila barva a to bylo ovlivněno spolknutím Tesseractu. „Země volá Lenu!“ hesla a tím mě vrátila zpátky na zem. Zatřepu hlavou: „Ehm... jo, poslouchám tě. Ne, neumím, proč se mě ptáš?“
„Pravě mi nad hlavou proletěla obluda jako ty, ale s červenou kůží. Proto ten dotaz.“

Počkat... co!? Jaká obluda jako já!? A červená!? Jestli si Vasilisa ze mě nedělá srandičky a že ona to dokáže, tak co to u všech všudy viděla?
Vzduch znenadání prořízl ostrý řev, který se velice podobal tomu mému a byl hodně blízko. Ne, to nemůže být možný. Vždyť nikdo jiný nepodstupoval test, že by se z něho vyklubal další jako já. Nebo ano? Zpoza rohu jedné z ulic to zadunělo až se zvedlo prachové mračno, ve kterém byl jasný stín toho giganta, co údajně má být mě podobný. Nechci tomu věřit, po dvou letech, kdy bylo mrtvolné ticho a žádná zmínka ani důležitá mise, si z ničeho nic sem nakráčí v nejblbější dobu a bude si hrát na frajírka? Dunivá chůze zesilovala a silueta se stávala čím dál menší a omnohem reálnější. Nakonec prach usedl. Zůstala jsem s otevřenou pusou dokořán. Co to sakra je!? Odkud tohle přišlo!? A jak to vůbec zatraceně vzniklo!?
Drak s červenou kůží, s rohovatělým krunýřem od krku podél břicha až k ocasu, který je zakončen drsným dvojitým ostnem. Dva silné rohy na hlavě tvořily dojem majestátnosti a obrovská blanitá křídla vzbuzovala ve mně respekt. Z nozder se mu řinula pára, že by z fleku mohl dělat finskou saunu a drobná žlutá očka pozorující mou maličkost sršela hněvem a pomstychtivostí. Kdo to může být? Který další hlupák skočil na špek Hydře?
„Lidi, vidím dobře nebo mi zase někdo hodil něco do pití?“ utrousil Tony trefnou poznámku, která mi momentálně na jazyku kroužila taky. „Leno, někdo jiný podstupoval zákrok kromě tebe?“ A je tu výherní otázka za milión. Otočím se na draka a bedlivě ho skenuju, zatímco se pokouším dostat z něj informace: „Co jsi zač? Přišel jsi nám pomoct?“ Ten při slově ’pomoct‘ znechuceně odfrkl. Náhle vycenil zuby: „Přišla jsem si pro tebe, Dragon!“
Aha, takže zaprvé; je to holka. Zadruhé; ten hlas je mi povědomý, kde jsem ho jen slyšela? „Ty mě znáš? Kdo jsi?“ ptám se dál.
„Byly jsme kamarádky. Kryla jsem ti záda, když to bylo nutné. Dlužím ti za záchranu mého života, jenže potom, co jste mi ty a tvý povedení kamarádíčci zničili domov jsem ti zapřísáhla pomstu. Nyní tu stojím. A když tě vidím naživo, mám ještě větší nutkání ti urvat hlavu a tvojí krví zkropit tuhle zemi!“
„Hou hou, nasaď zpátečku holka, nevím o čem tady mluvíš.“ Mohutnost jejího hněvu přesahovala veškerá dosud známá měřítka. Ona ovšem s touhle odpovědí nepočítala. Drsně zabořila paži do polorozpadajícího mrakodrapu a ten se následně zbortil. „Že ne? Tak si zkus vzpomenout dva roky zpátky! To ti možná osvěží paměť...“ a mrskla po mně hrst železobetonu. Jen tak tak jsem včas uhnula. Dva roky zpátky, to jsem makala pro Hydru, kryla záda když bylo nutno? A dluží život? Jediný komu jsem v Hydře zachránila krk byla... ale ne! Že to není... „Gabrielo!?“ vyjeknu. Drak se ušklíbl: „Takhle mě nikdo nenazval už pěkně dlouho. Spíš mám radši, když mi lidi říkají Ricky. Ale to je minulost! Odteď jsem známá v Evropě jako Cloudfire! Postrach všech zemí, včetně velkého Ruska!“
„Jak? Co se s tebou stalo?“
„Pokus D-830. Vytvořit tvojí zmutovanou krví loajální armádu a s ní pak dobývat svět! To byl cíl tvého znetvoření. Poslední ampule svého druhu se dočkala majitele.“
„To je moc hrubé a taky nekorektní.“ dodám. „Já osobně dávám přednost genetickému vyšlechtění.“
„Pfff!“ odprskla si. „To je snad úplně jedno ne?“ Chtěla jsem ji zdržet, než by ji někdo sejmul, ale bohužel jsou všichni zaneprázdněni. Bitka s ní je nevyhnutelná. „Ric... teda Cloudfire, vážně to chceš!? Tenhle nesmyslný souboj? Pomoz nám odrazit invazi mimozemšťanů a nech tohle plavat! Co jsme si, to jsme si, je to minulost. Tu musíš nechat umřít, aby jsi mohla se posunout v životě dál. Prosím, použij rozum!“ snažím se ji přesvědčit, jelikož na její osobní záležitosti nemám čas, jsou tu důležitější věci než tenhle hloupý spor. Ricky se ale nedá odbýt: „Jediný co nechám umřít, jsi ty!“

Zařvala a vyrazila proti mě. Gabrielo, nedělej to! Prosím! Bohužel se nehodlala zastavit a tak mi na mysl vylezl krutý fakt; chceš- li se jí zbavit, budeš ji muset zabít.
Gabrielo omlouvám se, zazněla mi v hlavě poslední myšlenka, než se mozek aktivoval do zabijáckého módu...
______________________________________
Zdarek lidičky!
Ano, žiju. Je to šokující, ale žiju. A ne, nezapomněla jsem psát, jen se mi krapet nenaskytl čas kapitolu napsat. Tato je oficiálně první v novém roce 😄. Doufám že se nezlobíte a mou knížečku máte schovanou v Archivu, protože já slibuju, že tuhle knihu dotáhnu do konce!
Šťastný nový rok a plno pohody, bez starostí přeje

🎆🎇B.D🎇🎆