Try to start a new life [Marcus&Martinus CZ] ✓

31🐾

Lindy

Bolest... Bolest... Bolest... Nic jiného jsem necítila. Všechno to bylo zpátky. Strach z následujících okamžiků, touha jen tak zmizet, aniž by kdokoliv věděl, kde mě hledat, těžké vzpomínky, které se stále schovávaly v mém nitru. Myslela jsem si, že jsem na všechny zapomněla, ale já je jen odsunula do nejodlehlejšího koutu mé mysli.

Teď tu sedím na posteli, klepu se každičkou částí mého těla a jediné, co si právě přeji, je ponořit se do objetí milované osoby, která mě chápe, s kterou se cítím jako člověk, která mě miluje.

Z očí mi samovolně tekly slzy. K tváři jsem si tiskla Marcusovo tričko. I když jeho osobitá vůně již téměř vyprchala, stále jsem tak měla pocit, že je se mnou.

V hlavě se mi v jednom kuse promítaly vzpomínky na kruté rány bičem, ale i sladké Marcusovy polibky. Mám pocit, že jsem jako na horské dráze. Na začátku se rozjíždím z nejnižšího místa, začátek mého života nebyl nijak barevný, to až když jsem se dostala k Marcusovi, postupně jsem se dostávala až na vrchol. Pak se ovšem opět všechno zvrátilo a já skončila tam, kde teď jsem.

Bezmocně jsem ležela na posteli. Polštář už byl pod mými slzami celý promočený. Hbitě jsem po něm hmátla a vztekle jím praštila o stěnu. Těžko říct, kde se ve mně všechen ten vztek vzal. Možná se mi nelíbil ten pocit, že jsem opět bezmocná a nic nezmůžu. Nebo mě štvalo, jaký je můj život. Povzdechla jsem si a z očí mi vytekl proud nových slz.

Znovu jsem si prohlédla své zápěstí, na kterém drsný kov zanechal krvavé šrámy míšené s fialovými modřinami. Na krku jsem měla rudě červené fleky, některé stále po doteku silně bolely.

O nedlouho později se otevřely dveře. Plná strachu jsem vzhlédla k mohutné postavě, která se nebezpečně rychle přibližovala. Snažila jsem se své tělo přinutit, aby se zvedlo a uteklo co nejdál, ale byla jsem jako ochrnutá. Nedokázala jsem pohnout jediným svalem.

,,Dobré ráno, číčo," našpulil rty a posadil se na postel vedle mě. Automaticky jsem sebou škubla a odtáhla se. ,,Klid, myšiško," natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Zachvěla jsem se pod návalem znechucení a po pokožce mi naskočila husí kůže. ,,Je mi líto, dneska bohužel nemám čas, ale neboj, v následujících měsících bude času habaděj. Jen jsem ti přišel oznámit radostnou novinu. Zítra ráno odlétáme do Austrálie."

,,C-cože?!" Vykoktala jsem se ze sebe.

,,Ano," přikývl s úšklebkem na tváři. ,,Ty a já. Vypadneme z téhle špínou zatuchlé země a už nikdy se nevrátíme."

Už nikdy se nevrátíme... Už nikdy neuvidím Marcuse. Už nikdy nepocítím jeho horké měkké rty, jak zahřívají ty mé. Už nikdy mi nebude šeptat svá slova útěchy. Už nikdy neucítím jeho tělesnou vůni a osobitou blízkost. Už nikdy se neschovám v jeho hřejivé náruči až mi bude nejhůř. Už nikdy...

,,Nějaká zaskočená," zasmál se. ,,Copak ty se netěšíš, až spolu budeme po nocích v mé prostorné vile..."

,,Nikam s vámi nejedu!" Odstrčila jsem jeho hnusnou hnátu z mé tváře. ,,Marcus si mě najde! Najde a pak odvede domů!"

,,Gunnarsen?!" Pozvedl obočí a hlasitě se zasmál. ,,Kdyby o tebe měl zájem, už dávno by tě hledal, nemyslíš? A v tom případě bych musel být první, kdo by ho napadl. Ale jak sama vidíš, ještě se tu ani neobjevil."

Zaskočeně jsem na něj hleděla. Všechna ta naděje, která ve mně zůstávala, vyprchala v tom jednom jediném momentě. Vím, že mě Marcus hledá... Ale co když má Kingsley přece jen pravdu? Nesmí! Ale má!