Try to start a new life [Marcus&Martinus CZ] ✓

8🐾

Rozespale jsem se zavrtěla a až teď si uvědomila, že ležím u sebe v posteli, aniž bych si pamatovala, že jsem sem včera došla. Musela jsem usnout na gauči. To by pak ale znamenalo, že mě sem donesl Marcus...

,,Dobré ráno," vyrušil mě z mého přemýšlení jeho příjemný hlas. Posadila jsem se a zahleděla se na něj. Stál u dveří a pěknou chvíli mě pozoroval. Pak se pomalým krokem dostal až ke mně.

,,Víš, co je dneska za den?" posadil se na  postel a schoval mi pramen vlasů za ucho. Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou.

Usmál se. ,,Sobota."

Chvilku mi trvalo, než jsem si dala všechno do kupy. Dnes večer je ten večírek. Najednou jsem znervózněla. K mojí smůle to zase dopadne špatně.

,,Jak jsem říkal. Nebudu tě do ničeho nutit, jestli nechceš jít, nemusíš," chytl mi ruku do svých horkých dlaní a bříškem palce lehce přejel po mém zápěstí. Zachvěla jsem se. Pokožka mě pod jeho horkým dotekem pálela a do těla mi vystřelovaly menší proudy elektřiny. Stačil jediný pohled do jeho očí, aby se mi v břiše rozvýřili motýlci.

Upřímně? Nechci tam jít. Ani trochu. Ale těm jeho temným čokoládkám nemůžu říct ne.

,,J-jen m-mi řekni, v kolik tam máme být, ať se p-pak můžu přichystat," sklopila jsem pohled k zemi. I přes to jsem však věděla, že se usmál.

,,Vyjedeme něco málo před pátou," stále mi držíc ruku mi lehce nadzvedl bradu, abych se mu mohla zadívat do očí. ,,A ničeho se neboj. Uvidíš, bude to super."

Jen jsem přikývla a vymanila svou ruku z jeho sevření. Ivanul mě chlad. Jako by mi dodával teplo, které mi teď scházelo. Jen jsem nad tím pocitem imaginárně máchla rukou a vydala se do kuchyně přichystat nějakou tu snídani.

,,Díky," usmál se na mě, když jsem před něj postavila talíř s omeletou. Rychle jsem snědla svůj rohlík s marmeládou a umyla nádobí. Marcus někam zmizel, tak jsem se rozhodla trochu poklidit. Začala jsem přízemím. Takže obývák, kuchyně, první koupelna a chodby. Vysála jsem, utřela prach a když jsem byla se spodkem hotová, uvařila jsem nějaký ten oběd. Ale ne nijak slavný. Podle Marcuse bude dnešní večeře dost bohatá.

,,Hmm, bylo to výborný," usmál se na mě Marcus, když dojedl, při čemž mé tváře nabraly lehce červenou barvu.

Pak jsem se dala do uklízení patra. No, na to kolik tu má pokojů jsem to zvládla celkem rychle. Chyběla mi poslední místnost a jeho pokoj. No, radši jsem zvolila jistotu a vstoupila do dveří, o kterých jsem neměla nejmenší ponětí, od čeho jsou.

Ocitla jsem se v menší knihovně. Tahle místnost byla přibližně stejně velká, jako můj sklepní pokoj. Police byly až po strop zaplněné knihami. Pomalu jsem prstem přejížděla po hřbetách jednotlivých knih a sem tam do nějaké nakoukla. Stejně mi to bylo houby platné.

Našla jsem zrovna jednu s celkem pěkným přebalem, když otevřel dveře a vešel dovnitř. ,,Copak? Snad jsem tě nevylekal."

Zavrtěla jsem hlavou a knihu schovala zpátky.

,,Klidně si ji puč, jestli chceš," pokrčil rameny a měřil si mě pohledem. Asi čekal, že ze mě něco vypadne, ale já zase jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Nerada čteš?" pozvedl obočí.

,,Neumím číst," opravila jsem ho.

Marcus

Já se den ode dne o ní dozvídám stále horší a horší věci. Bože, ani nechci vědět, co to bylo za lidi. Pohlédl jsem ji do očí. Hned jsem z nich vyčetl, že jí to mrzí. Neumí to, co je pro ostatní samozřejmostí. To, co se děti učí už v první třídě.

Přišel jsem blíž a opatrně ji pohladil po rameni. Pokusila se o menší úsměv.

,,Když budeš chtít, můžu tě to zkusit naučit," nabídl jsem si.

,,T-to opravdu?" v těch jejích zelených kukadlech se mihlo něco jako radost. Zvedl jsem ruku a bříšky prstů ji pohladil po tváři. Začervenala se. Byla tak roztomilá.

,,Už se můžeš jít připravit," řekl jsem po chvíli, co jsem jen tak zkoumal rysy její hezké tváře.

Přikývla a odešla. Zamířil jsem do svého pokoje, abych se mohl obléct i já. Jen jsem na sebe hodil nějakou košili, kravatu a sako. Ani jsem nijak extra neřešil vlasy. Prohrábl jsem si je prsty a trochu nageloval, aby mi pořád nepadaly do obličeje.

Už jsem nejméně deset minut čekal u vchodových dveří a ona nikde. Jestli si to na poslední chvíli rozmyslela...

Bože. Myslel jsem, že mi snad vypadnou oči z důlků. Byla krásná. Co to melu?! Přímo nádherná! Na sobě měla ty černo oražové šaty, co jsme nedávno koupili v obchodě. Vlasy měla jen tak rozpuštěné podél ramen a to bylo všechno. Ano. Ani jediná známka po make upu a i přesto byla to nejkrásnější stvoření, co jsem kdy viděl.

Přistoupila blíž s pohledem upřeným na své boty. Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem si všiml té příšerné jizvy, co se jí táhla podél celé paže. Chudáček můj malý. Můj?! Nemel hlouposti Marcusi. Ještě jednou jsem pohlédl na ten šrám. Nikdy jsem si ho nevšiml. No, to bude asi proto, že stále chodí v dlouhých rukávech a mikinách. Kdo ví, kolik takových podobných hrůz ještě na svém těle zakrývá oblečením.

Co nejběžněji jsem ji po tom místě, připomínajícím její minulost, přejel bříšky prstů a usmál se na ni. ,,Nemusíš se ničeho bát, ano? Prostě buď sama sebou."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Tak ok... 😰 ... Tahle kapitola se mi celkem blbě psala, tak bude asi stát docela za houby a bude tak nějak o ničem...😕
Lidi, jedna rada... Nikdy nechoďte do Hawru (Havířov) na nějakou geologickou expozici...  Já myslela, že tam umřu 😭 jako really 😒 jsme to tam stejně všichni nakonec prospali 😂 ale musel na nás být zajímavý pohled, jak jsme tam všichni leželi na zemi 😂😂😂
💘Love you💘