Try to start a new life [Marcus&Martinus CZ] ✓

3🐾

Přes tmavá okénka zadního sedadla jsem nic neviděla. To až když mi otevřel dveře, tak jsem poprvé spatřila jeho dům. Tak chudobou zaručeně netrpí. Obrovská bílá vila uprostřed ulice, obklopena obyčejnými rodinnými domky. Zajímavě se tu vyjímala jako modrá růže uprostřed padesáti červených.

,,Vystup si!" Řekl po chvíli, co jsem jen tak seděla na sedadle v autě a čuměla na jeho dům. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně ještě ani neznám jeho jméno. Netuším, s jakým člověkem mám tu čest. 

No, radši jsem poslušně vystoupila. Hned mě pevně chytil za paži. Asi se bál, abych mu náhodou neutekla. To mi pak ale neměl sundávat ten provaz.

,,Jdeme!" Řekl rázně, když zamkl auto a rozešel se přímo ke vchodu. Nehty mi
zarýval do kůže a při prudkém škubnutí, které následovalo hned po tom, co mě vtáhl do předsíně, jsem sykla bolestí. Jako reakci na to mě hned pustil a zabouchl domovní dveře. Pak se zul a počkal, až tak učiním i já.

Poté mi naznačil, abych šla přímo za ním. Někam mě vedl. Procházeli jsme na můj vkus docela dlouhou chodbou. Na stěnách visely nejrůznější obrazy a po obou stranách byly dveře, ale to vám asi neřeknu kam vedly. Sama to netuším.

Pak náhle u jedněch zastavil. Vůbec jsem to nečekala, tak jsem zezadu narazila do jeho zad. Čekala jsem facku, kopanec, jakékoliv potrestání za mnou nedbalost. No, nedočkala jsem se.

,,Ukážu ti tvůj pokoj," úplně odignoroval můj výraz a otevřel ony dveře. Ale za nimi byly jen schody vedoucí dolů? Sklep. Takže nic se nezmění. Zase budu bydlet v plísní zatuchlé místnosti s malým oknem, kterým se stěží protáhne tak kočka natož já. Opět mě čekají velice chladné zimy a noci probdělé do ranních hodin. Buďme upřímní. Kdo by v tak příšerné 'ložnici' dokázal usnout?

Ono by ho nejspíš zabilo, kdyby mi dal nějaký malý pokojík v patře, že? Má tak velký barák, nejspíš tu žije úplně sám, vzhledem k tomu, že v předsíni teda moc těch bot nebylo a ty, co tam přece jen ležely musely být jeho. A i tak mě pošle spát do sklepa. To je milé. Nejspíš jsou takoví všichni lidé.

I přes to všechno jsem mlčela a následovala ho. Dole pod schody byly ještě jedny dveře, které následně otevřel a pokynul mi, ať vstoupím.

Brada mi spadla až někam k ňadrům. Tak takhle zařízený sklep jsem snad ještě neviděla. Vlastně se docela dost podobal obyčejnému pokoji. V pravém rohu stála postel i s peřinami a povlečením. Hned vedle ní byl pod menším okýnkem menší psací stůl s židlí. Pak pár těch skříni na oblečení a dokonce i topení. No. Dobře. Jsem trochu dost mimo.

Vešla jsem dál dovnitř. Mé nohy automaticky zamířily k posteli. Dlaní jsem opatrně zkusila tvrdost matrace. Měkká. A nezničená. Peřiny taky vypadaly dost čistě.

,,Tam jsi asi byla v dost krutých podmínkách, že?" Ozval se od dveří, čímž mě vyrušil z ohromení.

,,Ehm, jo," přikývla jsem a znovu se rozešla po místnosti. ,,Jen stará protrhaná matrace, z které trčely ven pera a na přikrytí obyčejnou starou hadru."

Přikývl. ,,No, tady to snad tak hrozný nebude. Kdyby ti byla zima, zapni si topení. A v za těmi dveřmi v rohu je menší koupelna se sprchou. Pokud by bylo něco špatně, stačí říct. Teď by ses mohla trošku umýt. Nějaké to mýdlo by tam být mělo. A ve skříni je taky nějaké to dívčí oblečení, tak zkus, co ti bude dobré."

,,Děkuji," pípla jsem. Odešel a zamkl za sebou dveře. Vážně si jako myslí, že uteču? Teď, když mám konečně jakž takž slušný pokoj? Můžu normálně spát a netřást se zimou? Sprchovat se, kdy jen budu chtít? Tím malým okénkem bych se možná protáhla. Na to asi zapomněl. Ale zatím to vypadá slibně. Nemám důvod odcházet. Stejně bych neměla kam jít.

Svlékla jsem ze sebe to špinavé oblečení, které se hodí už leda tak do popelnice a vlezla si do sprchy. Pustila jsem na sebe vodu. Byla studená. Zkoušela jsem i teplou, ale netekla. Bezva. No co. Lepší něco, než nic. A navíc, jsem celkem zvyklá.

I tak bylo příjemné po tak dlouhé době cítit kapičky té čisté tekutiny, jak stékají po mém těle. Jako by všechna ta zlá minulost odtékala pryč společně s prachem a špínou do odpadního kanálu. Do vlasů jsem si vmasírovala šampón. Už ani pomalu nevím, jakou mají barvu. Kdysi byly krásně blonďaté. Kdo ví, jak budou vypadat po všech těch letech.

Když jsem vylezla, obmotala jsem si kolem těla ručník a vrátila se zpátky do místnosti. Začala jsem prohrabávat skříň a hledat něco, co by na mě bylo. Nakonec jsem vybrala nějaké to tričko a obyčejné tepláky. Ale zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěla převléct, vpadl bez klepání do pokoje on.

Leknutím jsem vyskočila. No, hned na to jsem si uvědomila, co se tu děje a ručník si víc natiskla na nahé tělo. Bohužel, i tak byl na můj vkus poměrně krátký.

Chvíli se na mě jen tak díval, než se odhodlal promluvit.

,,Ehm... N-no, j-já ti jenom přišel říct, ž-že na hoře máš večeři," odvrátil ode mě pohled.

Přikývla jsem. ,,Děkuji."

Pokýval hlavou. No, místo toho, aby odešel na mě zase přišpendlil své tmavé oči. Neustále si mě jimi prohlížel od hlavy až k patě. Bylo mi to celkem nepříjemné, vzhledem k tomu, že jsem před ním stála opravdu jenom obmotaná v ručníku. Na druhou stranu jsem se pod jeho pohledem musela červenat. Nevím proč, ale způsoboval to ten pocit, když po mě přejížděl svými čokoládovými kukadly.

Stál tam takhle už celkem dlouho. Ale neodhodlala jsem se mu cokoliv říct. Tolik odvahy nemám. Jen jsem tázavě pozvedla obočí.

Jako bych ho tím probrala, narovnal se. ,,Ehm, tak já tě počkám v jídelně."

Otočil se a odešel...

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ahoj lásky 😘❤ tak tu máte další kapitolku... No, snad se aspoň trochu líbí... Jo, je delší... A nudná, ale holt takové být musí 😑
Btw. Lidi nikomu nepřeju zažít ten hrozný pocit, když ten, co neopětuje city jste vy... 😣 Prostě tomu dotyčnému nechcete ublížit a snažíte se mu to říct co nejšetrněji, ale ho to i tak dost raní 😥 to je fakt příšerný 😭
💘Love you💘