Dead Hopes

#1

,,Tati? Přijdeš tam že ano?" Pohlédla Alex na svého otce, který měl jistojistě kocovinu, jelikož předešlou noc strávil v hospodě. ,,Kam jako? A podej mi aspirin," zabručel na ni.  ,,Víš ty co? Strč si Aspirin někam.. hlavně zejtra přijď na tu svatbu," hodila po Sansovi krabičku aspirinu tak aby ho trefila do hlavy. Třeba se mu v ní rozsvítí. 

,,Jestli tam nebudeš, nebo budeš ale zase nachcanej tak si mě nepřej," zavrčela a s tímhle si odešla ven zaběhat. Dala si do uší sluchátka, pustila nějakou energickou hudbu a běžela. U toho přemýšlela proč se to u nich doma tak pokazilo. 

Alex je teď 20 a byla převelena na základnu někde na kraji států. Naštěstí ji povolili, aby mohla jet na tři dny domů, aby viděla bratrovu svatbu. Ano. Kdo by to byl řekl, že?Thomas se žení s Hope Dreemur, jejich nevlastní sestřenicí. 

Lee, jejich druhý bratr se dal dohromady s Jessikou a žijí spolu v malém bytečku na kraji města. Chtěli mít klid od aut a podobně.

No a Alex je s Jasonem. Sice na něm vidí že ho mrzí, že není doma a není ani s ním, ale chápe ji. Chce, aby si splnila svuj sen a byla vojačkou. Jak tak běžela kolem domu Margaret, na chvíli se zastavila. Lehce nervózně přešlápla z nohy na nohu az batůžku vytáhla obálku s pozvánkou. Vydechla. Věděla, že se Margaret snaží změnit a Thomas ji bůhví proč věří. Kdyby viděl to, co viděla Alex s Leem a Jess, mluvil by jinak. Choval by se k ní jinak, kdyby viděl, jak se chovala, když se utkali v té zatracené laboratoři.

Došla ke dveřím a nejistě zaklepala. Chvíli se nic nedělo, ale pak zaslechla kroky.Dveře se s vrzáním otevřeli a vykoukla z nich starší tvář její babičky, Margaret. Její vrásčitá tvář byla jemnější a nevzbuzovala již strach, jako kdysi. Šedé oči byly zalité slzami a pod nimi se rýsovali tmavé kruhy z nedostatku spánku. Šedé vlasy měla volně rozpuštěné na ramena. 

,,Ahoj,"pozdravila ji Alex trochu jemněji, než obvykle. ,,A-Alex..? C-Co tady c-chceš..?" zeptala se starší žena nechápavě. ,,Jen jsem ti přišla dát pozvánku na Thomovu a Hopinu svatbu,"řekla černovlasá dívka prostě a dala ji do ruky ozdobnou obálku se zlatavým nápisem. ,,T-Tak.. děkuji," špitla tichým hláskem a vzala si to. Chtěla zavřít, aby si mohla zase zalézt do růžku a vyplakat se. Alex ji ale zastavila. ,,Thomas tě tam chce, tak se rozhodni, jestli přijdeš," řekla ještě, pak se otočila a pokračovala ve své trase. 

Margaret si povzdechla a stekly ji slzy po tvářích. Nemůže se tam ukázat, po tom, co provedla. Zamkla si dveře a šla do své ložnice. Sedla si do rohu pokoje, načež si objala kolena a zabořila do nich obličej.Nechala slzy téct po svých tvářích a ramena se ji třásla od vzlyků, které ji drásaly hrudník. Jediný, který se ji snaží pomoci je její vnuk Thomas. Už kolikrát ji zabránil v tom, aby ukončila svůj život, který stejně stojí za starou belu. Proč by někdo jako ona měla dál žít? Vzhlédla a podívala se z okna, kde svítilo jasné letní slunce, které prosvěcovalo její ložnici. Zrnka prachu létala v paprscích světla a vytvářela dusnou náladu. Položila si hlavu na kolena a zavřela unaveně oči. Ale nemohla usnout,jelikož vždycky, když ji pohltí spánek, vidí všechno to zvěrstvo, které dělala. Prudce otevřela oči a stekly ji další slané slzy, které po sobě zanechali cestičku na vrásčité tváři. Snaží se všem dokázat, že se změnila, ale není to tak lehké, když ji všichni opovrhují. Víčka ji spadla únavou a nakonec přeci jen usnula. 

Mezitím si Thomas naposledy zkouší oblek na svou svatbu. Moc se těší. ,,Co myslíš mami?"zeptal se s malým úsměvem, když se ji předvedl. Frisk vzhlédla a prohlédla si ho. ,,Vypadáš.. dospěle," řekla s malinkatým úsměvem, ale v očích se ji leskl smutek. Netrvalo dlouho a po tvářích ji tekly slzy jako hrachy. Rychle k ní přišel a objal ji. ,,Neplač mami, nic se neděje..," Ví proč pláče. Kvůli otci. Nevěnuje se jí a mamčina duše ho strašně strádá.

 ,,Bude to zase dobré, uvidíš," řekl ji tiše do ucha a hladil ji po zádech. Odpovědí mu bylo jen malé přikývnutí. ,,Co kdybychom se stavili cestou domů na kafe, abys přišla na jiné myšlenky,co?" zeptal se něžně a setřel ji palcem poslední slzu, co ji stekla z vybledlých hnědých očí. ,,Dobře, to je dobrý nápad,"malinko se pousmála. 

Thom si tedy svlékl oblek a dal ho do velkého vaku, aby se nepomačkal. Vzal ho do ruky, objal mámu kolem pasu a šli do nejbližší kavárny. Usadili se dál od lidí a objednali si. Mladý kostlivec si objednal horkou čokoládu a všiml si, že si Frisk objednala kávu s rumem. V duchu si povzdechl, protože svoji mámu nepoznával. Vždycky byla veselá, energická a vždy měla smysl pro humor. Ale teď.. Jakoby byla jen prázdná schránka něčeho, co kdysi bývalo šťastnou matkou a manželkou.

V tichosti dopili a odebrali se zpět domů, kde už byla Alex. Sans ale nebyl nikde v domě.

,,Tak jak to šlo?"zeptala se černovlasá dívka, zatímco se jejich matka odebrala do ložnice.
,,Ne moc dobře ségra.. Máma se trápí a to hodně.Jakoby.. Neměla už pro co žít," Thomas výrazně znejistil,protože si nedokázal představit, čeho by Frisk byla schopná v záchvatu žalu. 

Lexi se postavila a pevně svého mladšího bratra objala. ,,Vím, že máš strach, ale společně tohle období překleneme ano? Zvládneme to spolu. Nenecháme mámu klesnout na takové dno, aby se jí něco stalo," dala mu pusu na temeno hlavy.,,Tak dobře, věřím ti," zašeptal tiše a nechal se od ní objímat. 

,,A co řekl táta? Přijde?" koukl na ní s nadějí v hlase. Jeho sestra si ale povzdechla. ,,Neodpověděl mi na to,"Thom sklopil pohled a povzdechl si potichu. ,,No a co.. Asi nechce vidět jak se žením a chci být šťastný s někým, koho miluju," Dal si ruce do kapsy. ,,Půjdu si lehnout ano? Zatím dobrou ségra..," řekl ještě, než odešel do svého pokoje. 

Jeho sestra se za ním podívala a zesmutnila. Chce, aby na zítřejší den Thomas ani Hope, nikdy nezapomněli. Přeje si, aby to byl pro ně nejšťastnější den v životě. S hlavou plnou myšlenek a různých katastrofických scénářů, dívka ulehla do své postele a usnula bezesným spánkem.

 Nikdo z její rodiny, ani ona, nevědí, co je v budoucnu čeká.

Heh... ne ještě jsem neumřela :3 
Už je to dlouho, co jsem se k tomuhle snažila dokopat, ale snad se vám pokračování na mou nejúspěšnější knihu WE SAVE THEM, líbit. 
Toto je první kapitola pokračování na tuto knihu a doufám, že mě v tom budete podporovat stejně, jako kdysi u prvního dílu. 
Moc děkuji všem lidem, kteří mě podrželi v mých těžkých chvílích, které jsem poslední dobou měla. 
Ale rozhodně nečekejte, že tato kniha bude překypovat pozitivitou a štěstím. 
Ale zase vás nechci moc rozbrečet a rozhodně nechci, abyste od této knihy utekly. 
Tak bych řekla, že to už moc obkecávám.. 
Další kapitolu vydám podle toho, jaký ohlas bude mít tato kapitola. 
Zatím hezký den.