THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXIX.

Zmizela ze mě veškerá radost. Jakoby se z ničeho nic rozplynula a zbyly ze mě jen potrhané kousky duše. Ani jsem pořádně nevěděl, která bije. Zmateně jsem se rozhlížel po okolí a snažil se pořádně zjistit, co se děje. Nemohl jsem ale nic vidět. Všude okolo se šířil hustý kouř, přes který nebylo vidět ani na mé nohy.

Po chvíli kouř přestal a pomalu začínal mizet. Jakoby někdo mávl hůlkou a s mlhou se bezprostředně vypořádal. Jakmile jsem se očima v dýmu přestal topit, zahlédl jsem siluetu blížící se ke mně. Čím blíž byla, věděl jsem, že musím utéct. Srdce mi začalo bít jako na poplach a ten nepříjemný pocit, který se ve mně celou dobu svíral, najednou zesiloval, až jsem konečně viděl, kdo se přibližuje.

„Kurva."

„To není moc slušné přivítání, Kájo," řekla postava zahalená v černém plášti, který si náhle stáhla z hlavy dolů. Nejen že jsem ji poznal podle hlasu, ale podle dlouhých hnědých vlasů, které se nekonečně vlnily. Její mrtvý výraz mluvil úplně za všechno. Kůže bledá jako sníh, žádný úsměv a nenávistný pohled. „Co po mně chceš?" zařval jsem ani.

Laura se naopak usmála a pohladila mě svými prsty po obličeji. Byly studené jako led. Dlouhé černé nehty se nebolestně zarývaly do mé kůže na tváři. „ZABIJU TĚ ZA TO, COS PROVEDLA MARTINOVI!" zařval jsem ještě hlasitěji a vytáhl hůlku.

„To bys neudělal," zasmála se a odstoupila pár metrů ode mě. Otočila se ke mně zády. Já na ni mířil svou třináctipalcovou hůlkou se slzami v očích. „Budeš litovat, že ses ho vůbec dotkla!"

Bez reakce. Hůlkou jsem mířil na její záda a z úst se snažil vypustit zaklínadlo. „A...ava...avada! Kedavra!" vypadlo ze mě nakonec. Mocný zelený paprsek se mě snažil ohodit svou silou, ale nakonec se mi podařilo všechno ustát. Nikdy by mě nenapadlo, že bych zrovna já vyřkl tato slova.

Laura okamžitě spadla na zem. Nemohl jsem uvěřit, že je najednou po všem, až mi všechno přišlo podezřele lehké. Ležela tam a vůbec se nehýbala. Nevěděl jsem, co dělat. Chvíli jsem se na ni jen tak díval a užíval si pocit, že si konečně zasloužila to, co jí patří. Ale věděl jsem, že někde uvnitř ji mám pořád rád a nemohl jsem uvěřit, že jsem něco takového opravdu provedl. Začal jsem brečet.

Po chvíli truchlení jsem si uvědomil, že budu tuhle situaci nějak vyřešit. Poběžím do ředitelny a všechno jim řeknu. Ale nemůžu jim říct, že jsem ji zabil jen kvůli pomstě. To bych skončil v Azkabanu. Trochu si upravím pravdu. Řeknu, že jsem se jenom bránil a že ona chtěla zabít mě. Jenže to by mě tam poslali také. Kletby, které se nepromíjej, opakoval jsem si pořád dokola. Jednosměrný lístek do Azkabanu. Přece jenom byla chyba to použít.

Po dalším přemýšlení mě napadlo prostě zmizet. Nikomu nic neříkat a vypadnout. Kdo by také podezříval mě, nevinného jedničkáře. Rozhodl jsem se opravdu vzít nohy na ramena. Zvedl jsem se od jejího mrtvého těla a snažil se utéct. Něco mi v tom ale bránilo. Jakási neviditelná stěna mi bránila v útěku, protože mě pokaždé odstrčila na druhou stranu věže. Rozhlédl jsem se okolo, jestli tady není ještě někdo. „Lucasi?"

Namísto jeho odpovědi jsem uslyšel zlověstný smích. Podíval jsem se znova, abych zjistil, kdo se tak hnusně směje. Ale opravdu nikdo jiný kromě Laury ležící na podlaze, zde nikdo nebyl. „Nehraj si se mnou, Lucasi, vím, že jsi tady."

Znenadání se Laura, do které jsem si doteď myslel, že je bez života, zvedla. Vůbec nevypadala, jako by před chvílí utrpěla újmu na zdraví.

„Já..já myslel, že..." nestihl jsem doříct větu, protože mě okamžitě přerušila.

„Že jsi mě zabil?" zasmála se, „to ani náhodou. Mrtvá už dávno jsem."

„Cože?"

„Jak jinak bych mohla přežít tvoji kletbu?"

„Nevím, třeba to nebylo dostatečně silný. Třeba jsem neměl takovou zlost."

„To určitě máš," přišla opět ke mně a znova mě pohladila po tváři. Střásl jsem její ruku z obličeje. „Nenávidím tě."

„A já tebe miluju, to je ten rozdíl mezi námi."

„Tak proto jsi ublížila Martinovi? Jen kvůli mně?"

„Víceméně."

„Do háje, jsi nemocná? A jak jako mrtvá? Nechápu vůbec nic."

„Možná dlouho nepochopíš."

Znova jsem vytáhl hůlku a namířil na její krk. „Řekni. Mi. Pravdu. Ty. Svině!" zašeptal jsem.

„Jestli tě to uklidní tak budiž. Jsem upír."

„COŽE? Jak můžeš být upír, když jsme spolu téměř vyrůstali. Viděl jsem, jak rosteš. A vůbec! Nemůžeš být upír, když můžeš na světlo, ne?"

„Ale Kájo, vůbec nic o upírech nevíš."

„Vím toho hodně! Učil jsem se to."

„V učebnicích je většina věcí napsaná nesprávně. Psalo se tam někdy o neúplných upírech?"

„Ne..." odmlčel jsem.

„Neúplní upíři jsou potomci pravých upírů. Ale většinou nepřežijí první roky svého života. Já měla to štěstí, že jsem přežila všechno. Kvůli tomu budu stárnout až do svých osmnácti let. A na světlo můžu, protože jsem světlomil. Nevíš toho ještě hodně."

„Takže jsi takový neúplný upír, který mučí nevinný lidi?"

„Ne. Nemučím nikoho. Ale on si to zasloužil."

„Proč si to myslíš?"

„Protože tě akorát zneužíval a choval se k tobě tak příšerně."

„To nemůžeš vědět. Nic takového jsem ti nikdy neříkal."

„Tolikrát jsem byla na stejném místě co vy. Viděla jsem vás. Slyšela. Potřeboval potrestat."

„Nenávidím tě."

„Dávám ti teď na výběr, Kájo?" chytila mě za ruku, „můžeš si vybrat život se mnou, kdy budeme navždy spolu. Nebo zabiju Martina přímo před tvýma očima."

„To nemůžeš. Jsi naprostý blázen! Jsi nemocná."

„Máš na to deset minut. Za tu dobu snad Lucas stihne Martina najít a dovést sem."

„LUCAS JE V TOM TAKY?" Že mi to nedošlo dřív. Kvůli tomu, že nemohl mít Martina, se přidal k té bestii, aby mu taky ublížil. Hajzl.

„Samozřejmě."

„Ale chápeš, že to nemá žádný smysl? Nikdy tě nebudu milovat a Martin nebude nikdy milovat Lucase."

„Tohle zabolelo, Kájo," řekla a tentokrát vytáhla hůlku ona. „Crucio!" Najednou jsem ucítil nepředstavitelnou bolest. Jako by mým žaludkem procházelo tisíce nožů, hlava se mi začala smršťovat a každý kousek mojí kůže pálil, jako bych hořel. Hned po chvíli přestala.

„Jestli ještě ublížíš mně, ublížím já tobě, rozumíš mi?"

„Jsi nestvůra."