THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

IV.

Druhého prosince začalo konečně sněžit. Nádherné bílo mě přinutilo vylézt z postele, teple se obléct a podívat se na tu krásu ven. Nepřekvapilo mě, že ostatní ještě spali, přece jenom kdo by vstával dobrovolně v sobotu ráno. Tak jsem si mohl v klidu dojít do Velké síně pro čaj a něco malého k snědku.

Ve velké místnosti bylo jen pár studentů, sedících u stolu s kalichy horkého čaje. Přisedl jsem si vedle Laury, která byla taktéž vzhůru, popíjela horkou čokoládu a četla si noviny.

„Dobré ráno," pozdravil jsem ji příjemně. Laura se otočila a pozdravila mě zpátky, pak se natáhla po máslovém croissantu. Já se natáhl po zlatém kalichu, v němž se mi během chvíle ohřála voda, a udělal čaj. Přesně proto miluju kouzla.

Laura zůstala v hradu, takže jsem si mohl jít užívat ven prvního sněhu. Sněhové vločky padaly do mých vlasů, na šálu a hábit, až jsem byl skoro stejně bílý jako sněhové pole přede mnou. Líbilo se mi, jak pode mnou bílá pokrývka křupala, a po své vlastní cestě jsem se vydal k lesu. Ranní vzduch, kombinovaný se zimní náladou, se pronášel oblohou, zavánějíce na celé okolí. Z hlavy mi vypadly všechny myšlenky, protože jsem byl tou zimní atmosférou tolik natěšen, že se nadalo myslet na něco jiného.

U okraje lesa jsem si sedl na své oblíbené místo u velkého balvanu. Chodíval jsem sem velmi často, jenom pro ten nádherný výhled na hrad, ale hlavně jsem si tady spřádal myšlenky nebo jen tak poplakával. V zimě to tu mělo ale větší kouzlo. I když bylo velmi chladno, sedl jsem si právě proto, abych si užil výhled. Z kapsy jsem vytáhl kus pergamenu s brkem a začal si psát poznámky.

Uběhla skoro hodina, ale sněžit stále nepřestalo. Z mých vlasů se staly rampouchy, visící z mé hlavy a už jsem cítil, jak mi namrzají ruce i nohy, proto byl nejvyšší čas se vrátit zpátky do hradu. Na chvilku si odpočinout a pak se učit a učit. Nebo bych si od toho mohl taky odpočinout?

Většina už byla vzhůru, když jsem vešel do společenské místnosti. Buď seděli u ohně, sledovali zelený plamen a povídali si, nebo byli teple oblečení jako já a chystali se ven. Rozhlédnul jsem se a hledal blonďatou hlavu. Naštěstí tady nebyl.

„Hej Kájo?" promluvil z nenadání dívčí hlas. Otočil jsem se a uviděl Lauru v zelené čepici, hábitu a dlouhé zelené šále. Musel jsem se jí zasmát, protože vypadala velmi vtipně, vtipněji než obvykle. „Ano?"

„Nechceš jít s námi do Prasinek? Půjdeme ke Třem Košťatům na něco k pití. Odchází se za půl hodiny, ale nikdo moc jít nechce." Učit se mi teď opravdu nechtělo, proto jsem s úsměvem pokýval hlavou. Prvně jsem se musel jít ale převléknout. Nechtělo se mi být celý mokrý ještě z mojí ranní procházky.

„Jo, tak za chvilku tady? Stejně ještě musím něco zařídit, tak se uvidíme pak," objala mě vřele a vyběhla ze společenské místnosti. Mně nezbývalo nic jiného než se obrátit a jít se převléknout.

Schválně jsem čekal před naší společenskou místností, protože jsem věděl, že se Laura už do pokoje nevracela. Nedočkavě jsem ji vyhlížel ze všech stran, až jsem konečně spatřil, jak si skáče s dalším zmiozelským studentem. Jelikož jsem neměl brýle, nedokázal jsem ho přesně poznat. Laura se smála na celé kolo, takže jsem věřil, že je to její blízký kamarád. Což nebyl.

„Kájo, ráda bych tě seznámila tady s Martinem. Je z pátého ročníku, nevím, jestli se znáte z některých společných hodin, co spolu máme, ale já se s ním seznámila teprve nedávno," ukázala na blonďatého zelenookého mladíka, kterého už jsem dávno znal, bohužel, „seznam se s Martinem." Znovu na něj ukázala, až si před ni Martin stoupl a usmál se i on. On se usmívá i normálně?

„Ahoj Kájo, moc mě těší," řekl příjemným hlasem takovým, kterým jsem ho ještě neslyšel mluvit, „slyšel jsem o tobě tolik věcí, jsem rád, že tě můžu poznat osobně." Podal mi ruku, kterou jsem ze zdvořilosti musel podat taky. Vůbec jsem to nechápal.

„Ehm, ahoj?" vykoktal jsem ze sebe nakonec a předstíral, že jsem ho nikdy předtím neviděl. Nejraději bych se propadl do země, nebo cokoli, abych mohl zmizet. Z jeho pohledu jsem nepřečetl žádnou ironii, ani smích. Pouze nadšení a radost a vůbec jsem to nepochopil. Raději jsem nechal mluvit Lauru, která nám toho chtěla sdělit opravdu hodně. Propovídala celou cestu do Prasinek, ale já ji stejně neposlouchal. Všechny mé smysly mě přitahovaly k Martinovi. A já nevěděl proč.