THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

III.

Zbytek dne vůbec neutíkal. Nechtělo se mi nic dělat, možná proto jsem ve většině předmětů nedával pozor a namísto toho si hrál s brkem. Po vyučování jsem zamířil do knihovny, kde jsem si chtěl nastudovat materiál pro zítřejší písemky.

Paní Frausová, naše knihovnice, mě mile přivítala a ze zdvořilosti mi nabídla čokoládovou žabku. I když jsem neměl na sladké vůbec chuť, vzal jsem si jednu a odkráčel hledat potřebné knihy. Sedl jsem si dozadu, kde nikdo nebyl jenom proto, abych měl klid a neměl společnost jiných lidí. Otevřel jsem knížku na první stránce a začal číst.

Pro primuse, tudíž i pro mě, neplatila žádná večerka a mohl jsem chodit spát, jak se mi zlíbilo. Z knihovny jsem odcházel po jedenácté, ale ještě před mojí cestou do temného podsvětí (tak naší místnosti říkám asi jenom já), jsem šel zkontrolovat pár chodeb. Vypadalo to, že všichni konečně spí, nikdo neporušuje školní řád, ani nic podobného. Obrazy spaly taky, možná jsem je dokonce se svojí svítilnou rušil. Všechno bylo v naprostém pořádku a já si mohl zajít do pokoje pro pyžamo a konečně se vysprchovat.

Prefektské koupelny byly jedny z nejhezčích místností tady, až po knihovně teda. Po večerech, kdy jsem neměl moc učení, jsem tady dokázal vydržet i celé hodiny. Nikdo tam ani v noci nebýval a já mohl mít celou vanu pro sebe. To se ale dnes večer nestalo.

Vana už byla dávno napuštěná, dokonce i s bublinkami a někým dalším. Kdo to mohl být? Nikdy se mi nestalo, že by se jiný z primusů chodil takhle v noci nebo prefektové, kteří už stejně museli spát. A mně se vůbec nechtělo být nahý před někým jiným, ať už by šlo o dívku, nebo chlapce. Ale podle hlasu, který si sám prozpěvoval melodickým hlasem, jsem poznal, že jde o kluka.

„Promiň, nebudu rušit, aspoň si ale vyčistím zuby." Vůbec nevím, proč jsem to řekl. Mohl jsem prostě beze slov odejít a nemuset se s někým bavit. Jakmile se na mě kluk ponořený v bublinkách podíval, chtělo se mi křičet. To snad není pravda.

„Co ty tady děláš," vyhrkli jsme oba naráz. Martin se ponořil ještě hlouběji, až zmizel celý, ale za chvíli se vynořil.

„Co tady dělám já? Careve, máš být dávno v posteli. A jak ses sem vůbec dostal?" Neodpověděl, jen na mě tupě zíral, jako bych byl kus masa, který chce sníst.

„Nebudu se opakovat. Řekni mi, co tady děláš! Máš vůbec ponětí, kolik je hodin? A víš vůbec, že tohle jsou PREFEKTSKÉ koupelny a nemáš tady vůbec co dělat?"

„Ale notak, Karlíčku, nebuď takovej bručoun," řekl a celý se otočil, aby měl lepší výhled. Bylo mi z něho špatně.

„O co ti jde, Careve?"

„Martin, prosím."

„Nech toho."

„Vždyť nic nedělám," zašklebil se.

„Proč jsi tak arogantní? Co jsem ti vůbec, udělal, že se ke mně chováš tak, jak se chováš?"

„Karlíčku, pojď radši za mnou."

„Děláš si srandu?! Já za tebou nikam nepůjdu, zapomeň na to! A ty vylez, do prdele!"

„Aw, Karlíček nám mluví sprostě, tak to jsem ještě neviděl," zasmál se. Dýchej, Kájo. Dýchej. Raději jsem mlčel a neodpovídal. Jenže i to se pěkně vymstilo.

Martin vzal hrst pěny včetně trochu vody a hodil to po mně. Pak další a další. Nezapomněl to okomentovat ani svými poznámkami: „Copak, Karlíčku?"

„A DOST!!!" zakřičel jsem tak nahlas, že jsem mohl vzbudit půlku hradu. Už jsem na něho neměl nervy a chtělo se mi ho praštit. Neovládal jsem se, a proto jsem ze sebe svlékl oblečení a se zuřivostí skočil za ním. Snažil jsem se mu ublížit, co nejvíc to šlo. Drápal jsem ho nehty, kopal nohama do břicha. Jeho to zřejmě nebolelo, protože navenek nic neprojevoval a jen se mi hloupě smál.

„Copak, kočička se zlobí?" Rukou mě pohladil přes záda a já tomu nemohl uvěřit. Co to dělá? Chtělo se mi brečet, protože jsem si připadal zneužitý. Naposled jsem ho šťouchl a celého odstrčil. S očima plných slz jsem vylezl, pobral všechny své věci, oblékl si župan a utekl z koupelny. Měl jsem takovou zlost.

Od té doby jsem ho aspoň týden neviděl. Snažil jsem se mu vyhýbat, nechodil jsem na společné hodiny s pátým ročníkem, ani jsem ani jednou nevlezl sám do prefektské koupelny. Když už jsem tam šel, chodili jsme tam společně s dalšími primusy a prefekty. Postupem času jsem zapomněl i na jeho velké zelené oči, na které jsem zprvu zapomenout nechtěl. Konečně jsem měl od něho klid.

......................

Ahoj, moc vám všem děkuju za zpětnou vazbu, moc si toho vážím! :)
Budu se snažit vydávat, co nejčastěji, ale vy víte...škola.

Mějte se mnou strpení, jsem moc ráda, že se vám tahle povídka líbí! ♥