THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

VII.

Ve společenské místnosti jsem seděl už od půl dvanácté. Seděl jsem v křesle a nedočkavě si hrál s vlasy. Nejprve na jednu stranu, potom na druhou. Co mi sluší víc? Rozcuchal jsem si je a snažil je doladit do nejmenšího detailu. K tomu mi pomáhalo zrcadlo, visící na zdi. Pořád jsem si pro něho nepřipadal dost dobrý. Neposedné hnědé vlasy se prostě nedaly zkrotit, nicméně jsem už neměl čas. Zbývalo pár minut a mě začalo tlouct srdce. Cítil jsem ho až v hrdle.

Hodiny odbily konečně půlnoc a ve mně se probudil strach. Svíjelo se mi břicho, protože jsem neočekával, co se během chvíle může stát. Naprosté ticho přerušily něčí kroky. Poskočil jsem a podíval se po místnosti. Stín mířil až k mému křeslu. Nadechl jsem se.

„Tak to jsem fakt nečekal," ozval se jeho hlas. A byl jsem tak moc rád, že ho slyším. Martin mě celého obešel, až byla vidět jeho celá postava s tím nádherným úsměvem.

„Hm, sem tady jenom, abych tě poslal do háje," zalhal jsem. On moc dobře, věděl, že lžu. Popošel ještě blíž, až byl skoro nalepený na mě. Mezi námi byla jen tenká hranice. Hranice tak tenká, že by ji moje rty mohly během chvíle úplně přerušit.

„Vím, že mě chceš. Chceš mě tak moc, jako já chci teď tebe. To proto tady jsme," zašeptal. Na těle mi vyskočila husina jen potom, co to dořekl. Nezmohl jsem se ani slova a poslouchal, jestli řekne něco dalšího. Ale nic neřekl. Nebyl jsem to já, kdo přerušil naši hranici. Martin mě chytil za boky, přitáhl si mě k sobě a políbil. Nebyl to zuřivý polibek, jak už jsem si u něho zvykl, ale naprosto tichý a kouzelný. Líbal tak sladce, rukama sjížděl nahoru i dolů

„Sakra, M...martine." Nakonec si mě přitáhl k němu a začal kroužit celým tělem. Věděl přesně, co potřebuji a co chci. S líbáním na rtech na chvíli přestal. Přesunul se na krk, ale jen maličko, jelikož mu v tom bránila moje košile. Aby se jí zbavil, začal neposedné knoflíčky rozepínat po knoflíčku, až jsem ucítil průvan studeného větru na své holé kůži. Nesundal ji úplně, nadále na mně visela, ale už pro něj nebyla překážkou. Cítil jsem jeho teplý dech na kůži. Hrál si se mnou, ale mně se to líbilo. Už jenom ten pocit, že mě líbá On, že přesně ví co dělat, aby mě uspokojil. Miloval jsem ho za to, ale přitom k smrti nenáviděl.

„Líbí se ti to takhle?" šeptal, když mě vzrušoval svými pohyby. Nevěděl jsem co udělat s rukama, proto jsem se ho snažil opatrně dotknout na zadku. Teprve až mu došlo, o co se celou dobu snažím, pomohl mi tím, že svůj dokonalý zadeček povystrčil a já ho mohl chytit. Jak dokonale mi jeho půlky sedly do rukou. Byly přesně tak pevné, jak na první pohled vypadaly.

Po chvíli, kdy mě jenom líbat, hladit a laskal, mě pohodil na křeslo, kde jsem na něj před jeho příchodem čekal. Násilím mě posadil a on si na mě sedl obkročmo. Vzhledem k tomu, že křeslo mělo opěradla, pro Martina nebylo pohledné takhle sedět. Nohy měl až moc ve vzduchu, ale jemu to zřejmě nevadilo. Vrtěl se na mně.

„Karličko, ty tak dokonale líbáš," zavzdychal. Líbal mě dál, pořádně jsem se nemohl ani nadechnout. Rukama vjel pod látku košile, kterou ze mě už konečně sundal celou. Teď mi bylo příjemně, když na mě seděl. „Udělám ti dobře."

Slezl ze mě a posadil se na zem. S sebou stáhl i teplákové kalhoty, ve kterých jsem spával. To byl první moment, kdy mě viděl nahého. Seděl jsem v naší zmijozelské společenské místnosti nahý. Nahý v křesle a po půlnoci. Nahý v křesle po půlnoci a nechal si kouřit od Careva. Porušil jsem nejmíň milion pravidel. Ale tak moc jsem to miloval.

Když se mu po chvíli povedlo mě udělat, pyšně se oblízl a z kapsy vytáhl velký hnědý kapesník, kterým utřel zbytek nepořádku.

„Tak, jakej jsem byl?"

„Hm," zabručel jsem.

„Přiznej si to."

„A ty šeptej."

„Dobře, modroočko," doopravdy klesl hlasem, „jakej jsem byl?"

„Jo, dobrý."

„Dobrý je za tři."

„Měli bychom jít spát."

„Já bez tebe dneska neusnu, Karlíčku."

„Budeš muset. Dneska budu spát sám."

„A co teda, platí naše malá dohoda?"

„Uvidíme."

„Měls na to celej dnešek, kurva." Lekl jsem se ho. A rychle jsem se snažil to s ním udobřit. Narychlo jsem něco zamumlal, ale nerozuměl mi.

„Tak jo, poddám se ti."

„Skvělý, zejtra buď zase v koupelnách."

„Ale tam se nedostaneš."

„Dostal jsem se tam tehdy, dostanu se tam teď. A teď běž spát, ať seš zítra čilej a připravenej." Beze slova jsem se vydal do ložnice. Předtím jsem na sebe natáhl tepláky a košili, kterou jsem ani nezapnul. Martin zřejmě zůstal na křesle celou noc, protože když jsem na něj celou noc čekal, v ložnicích se neukázal. Potom jsem usnul. Ale neopustil mě, aspoň ne ve snu.