THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XIV.

Z nenadání mi začalo tlouct srdce jako o život. Skousl jsem si dolní ret a nervózně se podíval do jeho provokativních zelených očí. Vypadal vážně, jenže já byl opravdu nervózní. Bál jsem se každého slova, které v každém momentě mohl vypustit z úst.

„Víš, děkuju ti." Stres pomalu pominul. Náhle se mu zvedly koutky a usmál se širokým úsměvem. „Poslední dny jsem se ti nesnažil vyhýbat."

„Nesnažil?"

Martin se na mě znovu pousmál a bradou si mě přitáhl k sobě. Avšak mě nepolíbil, ústa měl ode mě na tohle ještě daleko. „Nesnažil. Potřeboval jsem si všechno v hlavě urovnat, poskládat dohromady. Všechno bylo rozházený a nic nebylo v pořádku. Potřeboval jsem čas."

„Na co jsi potřeboval čas, Marti?" pohladil jsem ho po vlasech, prsty zapletené v nich. Martin mě donutil si lehnout, přičemž se opíral rukama, klínem seděl na mém a jeho obličej visel nade mnou. „Uvědomit si, že jsi mi otevřel oči. Dokázal jsi, že nemusím být ubožák, který touží jenom po sexu a ničí city. Všechno se mi obrátilo, když jsem tě uviděl. Věděl jsem, že se mi poddáš, ale dal jsi mi mnohem víc. "

„Co to povídáš?" zeptal jsem se.

„Zamiloval jsem se."

„To jako do mě?"

„Do tebe." Pomalu začal klesat, až jeho rty narazily na mé a spojily se dohromady. Celý na mně ležel, líbaje mě. Přitáhl jsem si za zadek víc k sobě, až jsem cítil úplně jeho celého. Pohyboval se nahoru a dolů, jenže byl tak něžný a vášnivý. Líbal mě tak krásně, tak jako nikdy předtím. Chvíli si hrál s mými vlasy, přičemž mi jemně masíroval hlavu. Jeho rty byly jako peřinka, peřinka politá sladkým nálevem.

Leželi jsme na mojí posteli a drželi se za ruce. Nikdo z nás nic ovšem neříkal. Hleděli jsme do stromu, na němž byly nakreslené hvězdičky, které mi tam kdysi kreslila maminka. Hlavou jsem se opíral o Martina.

„Chci smazat svoji minulost a začít od znovu," vypadlo z něj najednou. Přetočil jsem se na bok a poslouchal dál. „Nechal jsem všechny. Včetně Lucase."

„I jeho? Vždyť jste se na nástupišti tak bavili."

„Řekl jsem mu to až ve vlaku. Proto jsem stál v uličce. Naštval se na mě."

„To mě mrzí." Martin se otočil na bok taky, tudíž jsme byli čelem k sobě. Rukou, kterou měl doteď zapletená v mojí, mi začal přejíždět přes boky. „Nemusí, rád jsem to udělal. A jak už jsem řekl, chci začít znova. S tebou."

„Takže jsme teď spolu? Nebo?"

„Pojď ke mně," políbil mě a celého objal. Protože byl mnohem větší než já, cítil jsem se u něho v bezpečí. Držel mě v náručí, usmívaje se.

Dny se nám pomalu krátily a nám zbýval poslední den volna. Teda samozřejmě, který jsme mohli strávit ve společné posteli. Většinu času jsme strávili v uličkách Londýna, protože si Martin doslova vyprosil vidět mudlovské části Londýna. Tam jsme se dostávali pomocí letaxu nebo jiným způsobem přenášení. Vidět to štěstí v jeho očích, byla pro mne jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem měl možnost vidět. I když bylo okolo mě tolik nádhery překrásného města, nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na něho.

Poslední nedělní dopoledne jsme se váleli v posteli. Martin patřil mezi ty spáče, kteří dokázali naspat hodiny. Mně to ale nevadilo, protože jsem se na něj mohl dívat celé hodiny. To jak spí a vypadá přitom tak roztomile. Krátké kudrnky mu padaly do obličeje, byl zakrytý mojí peřinou, přitiskávaje ji k sobě. Vypadal jako tulící se medvídek.

Když otevřel oči, chviličku mu trvalo, než se pořádně rozkoukal. „Dobré ráno, růžo," zasmál jsem se. Martin zabručel a schoval se zpátky pod peřinu. Zalezl jsem za ním a políbil ho. „Vstávej, mám hlad." Zabručel znovu.

„Martine!" zatřásl jsem s ním, „fajn, nedáváš mi jinou možnost." Vyhrabal jsem se z postele ke stolu, na kterém byla položená hůlka. Sám pro sebe jsem se ušklíbl.

„Wingardium leviosa!" Teplá peřina se začala vnášet do vzduchu. Martin, zachumlaný v klubíčku, praštil rukou do postele. „Běž do háje, Kováři."

„Miluješ mě." 

„To si ještě rozmyslim. Podle toho, jestli mi vrátíš tu peřinu." Hůlkou jsem přestal mávat a položil ji zpět na stůl. Peřina v tu ránu spadla na Martina. „Díky."

„Seš sladkej."

„Hm, nech mě spát."

„Fajn, jdu si udělat něco k snídani a donesu ti to sem nahoru, vaše veličenstvo."

„Tak se mi líbíš, Kováři." Martin se zasmál a zahrabal se zase pod peřinu. Myslím, že zase usnul a já šel dolů, abych mu donesl snídani do postele. Zmetek malej.

Máma v kuchyni připravovala oběd, mezitím co si táta četl noviny. Upřímně se mi nic nechtělo vařit, prostě jsem sebral z linky pár pomerančů, které jsem rozkrájel, z lednice vytáhl čokoládové máslo a z kredence pečivo. Na talíři jsem z pomerančů pokusil poskládat srdíčko, upřímně žádná sláva. Talíře jsem položil na tác a předem připravené hrnečky s černým čajem zalil horkou vodou. Tác s dvěma talíři a hrnky jsem pomalu nesl nahoru k sobě do pokoje. Hůlku jsem si nechal nahoře a nemohl jsem použít žádné kouzlo, které by mi práci usnadnilo.

Otevřel jsem dveře ke mně do pokoje. Plnou sílou jsem se o ně opřel celým tělem a vešel dovnitř. Tác jsem hned položil na stůl a vzal z něho jenom Martinovu část, protože jsem ji chtěl donést až k němu do postele. Teprve teď jsem se začal pořádně rozhlížet po pokoji. Okno bylo dokořán otevřeno, na zemi bylo pár poházených knih. Něco nebylo v pořádku. Došel jsem k posteli a čaj s talířem odložil na noční stolek. Strhl jsem peřinu z postele. Jenže Martin nikde.

Pokoj jsem obrátil vzhůru nohama. Nikde nebyl. Prohledal jsem i celé horní poschodí, jenže ho nebylo k nalezení. Nezbývalo mi nic jiného než jít pro hůlku a zkusit nějaké kouzlo. Přistoupil jsem ke stolu. Hůlka byla ale pryč taky.

Martin utekl.