THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XX.

Nehybně jsme seděli na mojí posteli. Ani jeden z nás neprohodil ani slovo, dokud jsem silně nezakašlal. Nato se kousla do dolního rtu a položila svoji ruku na moje rameno.

„Omlouvám se," vypadlo z ní. Hned jsem její ruku ze sebe střásl. Chtělo se mi na ni křičet, ale to bych musel i sám na sebe. Neměl jsem nic takového dopustit.

„To je v pořádku, jako by se nic nestalo," usmál jsem se. Nemohl jsem se na ni podívat, proto jsem se rychle zvedl a dělal jakoby nic. Ještě jednou jsem prohledal pokoj a až zůstal bez prohledaného místečka, sbalil jsem tašku, položenou na posteli, a chtěl odejít. Zastavila mě.

„Fakt promiň, byla jsem hrozně ukvapená. Chápu, že ho miluješ. Ale měl bys vědět, že já tebe taky. A moc mi na tobě záleží."

„Když ti na mně záleží, proč jsi to udělala?"

„Nevím."

„Miluju jeho."

„Je pryč."

Její slova se mi v hlavě opakovala pořád dokola. A byla pořád hlasitější a hlasitější, až jsem ucítil mírnou bolest na levém prsu. Možná má nakonec pravdu. Nenáviděl mě, protože mě tolik miloval. A já ho miloval, protože jsem ho tolik nenáviděl.

Popošel jsem zpátky k posteli, abych všechen nátlak ustál.

Všechny slzy jsem držel pořád v sobě. Potřeboval jsem to všechno vstřebat. A rozmyslet se. Jestli mě doopravdy nechce vidět, proč mi to ten hlupák neřekl do očí? Proč jako zbabělec odešel? Celou dobu mu šlo o to, aby mě využíval a nakonec zranil. Tak proč mě nemohl dál míjet na chodbách jako další náhodné kolemjdoucí?

„Máš pravdu. Nemá to cenu." Rozhodl jsem se a to definitivně. Všechna ta bolest, několik probrečených nocí, to všechno. Pořád někde uvnitř se mi ale skrýval kousek potřeby. Potřeby ho mít.

„Opravdu? Hledáme ani ne dva dny. Vůbec jsme neprohledali všechno. Omlouvám se, jestli to chceš vzdát kvůli mně."

„Vím, ale nemá to cenu. Rina nás nemůže krýt věčně. A nerozhodl jsem se kvůli tobě, ale kvůli sobě. Nechci ho už v životě vidět. Chci do školy."

„Nemůžeš to vzdát."

„Chci. Okamžitě."

„Tolik míst, kolik jsme neprohledali. Kde by mohl být."

„Ne, poletíme tam, kam patříme. Do Bradavic." Byl jsem víc než naštvaný. Zvýšil jsem na ni hlas. Zasloužila si to a já si zasloužil ulevit.

„Jestli si to přeješ, Kájo," usmála se. To jsem na ní měl vždycky rád. Tu její optimistickou stránku, a že mě většinou dokázala ze všeho dostat. A to jen díky úsměvu.

„Promiň, že jsem tak nepříjemný. Chci se dostat jen pryč. A nechci s ním mít nic společného. Nezaslouží si, abych ho hledal."

„Nezasloužíš si, aby ti někdo ubližoval. Beru to na vědomí. Poletíme zpátky. Nebo bysme to mohli zkusit přes letaxovou síť."

„Jak se chceš dostat do Bradavic přes letaxovou síť? To bychom se museli vloupat na ministerstvo."

„Nebudeme muset, taťka dřív v Bradavicích řešil hodně věcí s bývalou ředitelkou, a aby nemusel pořád přes ministerstvo, spojili ji s naším krbem. A když ředitelka zemřela, zapomněli to zrušit. Ten krb pořád funguje, teda myslím."

„Myslíš?!"

„Mamka si dřív takhle chodila pro moje špinavé prádlo," zasmála se.

~

Laura pocházela z rodiny s čistou kouzelnickou krví. Jejich vila, ve které doteď žilo několik starších generací, se nacházela severně od Londýna. V blízkém okolí to byl jediný dům. Bylo to skoro jako na nějakém opuštěném ostrově. Všude ticho a klid. Za domem se rozprostíral hustý les. Už na pohled vypadal tak temně. Vlastně jako celá zdejší atmosféra.

„Takže jaký je pravidlo číslo jedna?"

„Být zticha."

„A proč?"

„Protože nás nikdo nesmí vidět."

„Správně."

Obešli jsme celý dům, abychom našli otevřené okno. Všechna byla ale zavřená. Laura sáhla do kapsy a vytáhla svoji hůlku. „Alohomora!" Hůlka vytřeštila světle modré světlo a otevřela zámek na okně. „Paráda!" zašeptala.

Stáli jsme asi v jejich obývacím pokoji. Na stěně viselo několik obrazů, zobrazujíce portréty kouzelníků. Ani jednoho z nich jsem neznal, takže šlo zřejmě o jejich rodinu. Pár knih na zemi podpíraly tmavě zelenou pohovku, na které spala černá kočka.

„Roni!" Laura se vrhla kočku obejmout. Rozespalá kočička však Lauru nepotěšila. Ani se nepohnula, aby ji přivítala zpátky. Jen nehybně ležela na gaučíku a spala dál.

„To si s ní vyřídím potom. Musíme na konec chodby. Tam mají naši ložnici a je tam taky krb." Kývl jsem hlavou a sledoval její každičký krok. Byli jsme tiší jako myšky. U každých otevřených dveří, které vedly do jiných místností, jsme se zastavili a zkontrolovali, jestli se tam někdo nenachází. Trvalo to sice déle, ale aspoň jsme měli jistotu. Už jsme byli každým krokem blíž u nejvýraznějších dveří, když vtom jsme zaslechli další stopy.

„Rychle nahoru!" zašeptala rychle a ukázala prstem na schodiště. Co nejrychleji jsem schody vyběhl a schoval se za starou skříň. Počkal jsem chvíli, ale Laura nikde. Nenápadně jsem vykoukl, abych zjistil, kde vězí. Slyšel jsem jenom to, jak si dole s někým povídá. Sakra.

„A že jsi vůbec nedala vědět, že přijedeš, holčičko."

„To víš, chtěla jsem vás překvapit."

Uslyšel jsem skřípání schodů. Jdou nahoru! Musel jsem se někam schovat. 

Naproti schodišti se otevíraly dveře. Bez přemýšlení jsem vběhl dovnitř a zamkl se. Otočil jsem se, abych zjistil, kde vlastně jsem. Podle několika vlastnoručně nakreslených výkresů, pár fotografiemi na stole a stěnách, mi došlo, že jsem u Laury v pokoji. Vypadal přesně tak, jak mi ho vždycky popisovala. Tmavě modré závěsy bránily slabé sluneční paprsky pronikat dovnitř, takže tu byla neskutečná tma. Zapálil jsem svíčku na stole.

Seděl jsem na posteli a čekal, až si pro mě přijde. Určitě se do pokoje podívá, a když uvidí zamčeno, dojde jí, že jsem uvnitř. Nedokázal jsem se nedívat na visící šňůru ze stropu, která sloužila k otevření podkroví. Houpala se i přes to, že v místnosti nefoukalo. Zajímalo mě, co na takové velké půdě může schovávat. Určitě spousty zaprášených krabic se zapomenutými věcmi. Nebo staré knihy. Spoustu starých knih.

Zatáhl jsem za šňůru a otevřel se mi vchod na onu půdu. Žebříkem jsem vyšplhal nahoru a tentokrát místo svíčky použil pro zdroj světla hůlku. Nahoře bylo tolik místa, že jsem se dokázal postavit, aniž bych se praštil do hlavy. Popošel jsem dál, až tam, kde se strop díky střeše zmenšoval. Procházel jsem uličkou, vytvořenou jenom z krabic. Knihy byly skoro v dohledu. Už jsem se nemohl dočkat, až nějakou budu držet v ruce.

Na jedné z posledních krabic se povalovala jakási černá látka. Nebyla vůbec zaprášená jako ostatní věci, nacházející se na půdě, tak jsem ji ze zvědavosti zvedl. Když už byla v mých rukou, vypadlo z ní zachumlané bílé tílko. Přesně to, ve kterém ho naposledy probouzel ve své posteli. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Na krabici naproti hnilo staré pečivo. Podíval jsem se pod sebe, kde se povalovala převrácená psí miska. Ne. To nemůže mít žádnou spojitost.  Uslyšel jsem kroky, blížící se ke mně.

„MARTINE?"