Jednou v sobotu, kdy se můj otec za bílého dne totálně opil a pozval si domů jednu z jeho pacientek, mě poslal ven se slovy, ať se nevracím dřív jak v osm večer. Nevěděl jsem, kam jinak jít než k Oscarovi. Byl to jediný člověk, kterého jsem znal (když nepočítám spolužáky ze školy). Jakmile otevřel dveře, věnoval mi ten nejvyděšenější pohled, jaký jsem kdy měl možnost vidět. Nechtěl mě pustit dovnitř. Řekl, že pracuje a že ho nemůžu rozptylovat. Nevěřil jsem mu ani slovo. Moc dobře jsem totiž viděl toho malého kluka, který seděl v obýváku a pařil videohru.
