Má matka zemřela, když mi bylo deset. Bylo to potom, co se v mém životě udály okolnosti, jež mě ovlivnily na celý zbytek života a předtím než tyhle 'okolnosti' skončily. Byl jsem zničen. Zahrabán pod všemi odpadky, kterými mě za tuhle mou krátkou existenci stihnul život zasypat. Ale byl jsem zvyklý na bolest. Na to že jsem tak v moc v prdeli, aby mě život obdaroval něčím dobrým. V těch letech jsem to ale nejspíš takhle nebral. Brečel jsem. Všechno se to zdálo jako sen. Její odchod jsem si doopravdy uvědomil až za měsíc. Nevinil jsem nikoho. Ale měl jsem. Měl jsem vinit život za to, že tohle udělal. Otce, že se o mě a o ni lépe nepostaral. A hlavně... hlavně jsem měl vinit jeho. Parchanta, kvůli kterému jsem s ní v jejích posledních minutách nebyl.
