Tatia- The Northumbrian Princess (Vikings)

6.kapitola- Zmatek

Pořád ještě seděla na zemi a zhluboka oddechovala. Byla zmatená z toho, co se stalo. A také z toho, co se málem stalo.

Ohmatala si boky, kde ještě před chvíli byly jeho ruce. Jak ho jen mohla nechat zajít tak daleko? Jeho doteky v ní vyvolaly takové pocity, že mu prostě nemohla říct, aby přestal. Trvalo jí tak dlouho, než se alespoň částečně vrátila do reality.

Několik hodin strávila pouhým sezením ve stanu a přemýšlením. Naštěstí tam přišlo jen občas pár mužů, ale pak zas odešli. Ani se na ni nějak divně nedívali, Ragnar si s nimi nejspíš o tom musel promluvit. A když už jsme u toho, kde vlastně byl?

Od té doby, co jí přinesl toho králíka ho neviděla.

Zvedla se a vyšla ven. Sedělo tam na kamenech jen asi pět mužů. Jinak byla většina tábořiště prázdná.

Neměla žádné ponětí, kam mohli zmizet. Dostala se na okraj tábořiště, kde nikdo nebyl.

Rozhodla se toho využít a rychle vyběhla ven. Zamířila přímo do lesa. Chtěla tady odsud okamžitě pryč, měla strach z toho, co se dělo.

Lekla se, když zaslechla nějaké zašumění. Jakmile uviděla okolo sebe proběhnout lišku, tak se uklidnila.

V momentě, kdy do ní někdo střelil šípem, předpokládala, že to musel být nějaký Viking, tak se rozeběhla ještě rychleji. Popoháněla ji touha dostat se pryč. Nevšimla si velkého kořene stromu, ztratila rovnováhu a přistála na zemi.

Ztuhla, jakmile před sebou poznala známý pár bot. Ragnar. Povzdechla si a pokusila se alespoň posadit, aby mu viděla do obličeje. Vypadal naštvaně a pobaveně zároveň. "Co tady děláš?" Zeptal se, zněl u té otázky dost znuděně.

"Chci tady odsud pryč, chci pryč od tebe, chci se vrátit domů!" Odpověděla, když se pokoušela postavit. Ragnar jí chtěl pomoct, ale odstrčila jeho nabízené ruce pryč.

"Proč? Copak se tu nebavíš?"

"Ne. Nemám to tu ráda. Přinutil jsi mě sem přijít a proč? Nedělá ti problém zabíjet lidi, zabiješ mého bratra, pak budeš požadovat ještě víc a zabiješ mě taky!" Vykřikla naštvaně, jakmile tohle řekla, tak začala brečet. Vyslovila nahlas veškeré své myšlenky.

"Jsi unavená," řekl jako by to byla ta nejočividnější věc na světě, "a nechápu proč, protože jsi spala celou noc, ale jsi unavená. Jsi slabá jako dítě, je to otravný!"

"Nejsem slabá! Přestaň si mě dobírat a mučit mě!"

"Dobíral jsem si tě před tím, ale teď už ne. Jak jsem slíbil, vrátíš se domů nepoškozená. Teď se mnou půjdeš zpět do tábořiště. Můžeš chodit?"

"Prosím, nech mě odejít domů, dám ti své vlastní šperky, ale prosím, nech mě se vrátit."

"Pokud nemůžeš chodit, tak tě odnesu," řekl Ragnar a naprosto ignoroval její předchozí prosby. Zvedl jí a držel ji proti své hrudi.

"Ne, já můžu chodit, prosím, dej mě dolů." Ohnul se a lehce ji položil na obě nohy. Pak se vydal dál.

Tatia bohužel nedokázala ujít víc než pět kroků. Jejím kotníkem projela ostrá bolest a spadla na zem. Ragnar byl hned u ní.

"Necháš mě se podívat na tvou nohu?"

Přikývla, "myslím, že je to jen namožené, ne vymknuté."

Jeho ruce byly teplé a jemné, když se dotkl její nohy a sundal jí botu. Byl velmi opatrný ve všech svých pohybech, jako by to dělal už tisíckrát předtím.

Tatia si všimla, že už je nateklý a byla tam vidět krev.

Po rychlém podívání se postavil a řekl: "je vymknutý, nemůžeš na něm chodit."

"Omlouvám se. Odneseš mě, prosím?"

Povzdechl si, "ano," odpověděl a znovu ji zvedl.

Celá cesta probíhala v tichosti. Jakmile dorazili do tábořiště, tak si všimla, jak je většina mužů pobaveně sleduje.

"Musí si ze mě tví muži pořád dělat srandu?" Zeptala se naštvaně.

"Jsou jen zvědaví," odpověděl Ragnar lhostejně a položil ji na špalek vedle ohniště.

Doufám, že se vám krátké pokračování líbilo. Mám napsanou i další kapitolu a ta je mnohem delší. :) Prosím, komentujte a hlasujte. O to rychleji tady bude pokračování. Moc všem děkuju.