Bloody tear (ff Avengers)

11. Kapitán Idiot a nová schopnost?

Ráno mě vzbudila hádka z pokoje naproti. Z Rogersova pokoje. ,,Rogersi dej ji sakra šanci!" Natasha. ,,Je to jen vrah. Určitě nás zradí!" Rogers se dneska asi špatně vyspal. Vylezla jsem z postele a sledovala je pootevřenými dveřmi. ,,Je tu jen chvíli a ty už jsi na ní takovej. Třeba jednoho dne bude jednou nás."

,,Ano, ona tu je​ jen chvíli a vy se k ní chováte jako kdyby tady s námi žila odjakživa​. Nemůže být Avenger. Je to vrah! Ta patří leda tak do vězení!" Rozhodil kolem sebe hystericky rukama Rogers. ,,Ta holka si musela projít peklem, musíme jí pomoct!"

,,Ne MY! VY jí musíte pomoct! Mně do toho laskavě nezatahujte! Největší bolest jakou kdy zažila bylo to když si odřela koleno a nebyla tam její zlatokopecká maminka nebo její arogantní tatínek!" Ten parchant! Nikdo nebude urážet mámu! A už vubec né takovej namyšlenej idiot jako on! Otevrela jsem dveře dokořán a bylo mi jedno, že jsem furt v pyžamu.

,,Rogersi drž už hubu! Nevíš co mi v HYDŘE dělali! Já ti to povím! Řezali do mně, topili mně, dávali mi elektrické šoky! Zkoušeli na mně různá séra! Ta bolest byla nesnesitelná, z 203. lidí, jsem přežila jen já. Ty jsi tuhle bolest zažil jednou, já ji zažívala skoro každý den. Každý den mohl být můj poslední, nemohla jsem vědět, jestli se další den ještě vzbudím! Nikdy jsem nechtěla zabíjet, ale v HYDŘE platí pravidlo: "Zabí, nebo budeš zabit!" Nepřežila jsem to všechno jen proto, aby mě tady nějakej Kapitám Idiot, který si hraje na hrdiny urážel! A nikdo, podotýkám nikdo si nebude brát do huby mojí mámu!" Zatla jsem ruce v pěst a přála jsem si aby Rogerse někdo odhodil na zeď a začal ho škrtin. Přála jsem si aby cítil tu stejnou bezmoc jako já. Najednou Rogerse obklopila modrá mlha a vážně ho to odhodilo na zeď. Chytil se za krk a snažil se nadechnout. Tohle​ na mně bylo už moc. Rozběhla jsem se chodbou a utíkala jsem tak rychle jak mi to nohy dovolili.

Z pohledu Natashy

Chudáka​ holka. ,, Rozbrečel jsi ji! Seš spokojenej?! Měla pravdu, seš vážně idiot!"
Zařvala jsem na něj a rozběhla se za Max. Co to mělo znamenat s tou modrou "mlhou"? A to musí sakra běhat tak rychle? Už jsem prohledala celej Tower a ona nikde. Ptala jsem se i JARVISe a ten taky nic neví. Zbývá poslední možnost. Střecha. Rychle jsem tam doběhla a opravdu tam byla. Seděla tam na okraji střechy a dívala se někam do dálky. Opatrně jsem si sedla vedle ní. ,,Je mi líto že tě rozbrečel."

,,Nebrečela jsem. Brečet je slabost. Slzy jsou  znakem lidskosti, o tu jsem přišla už dávno. Byla jsem stroj. Vraždící stroj." Měla tak chladný pohled a její azurové oči tomu ještě napomáhali. Dřív jsem byla taky taková. Chladná, bezcitná a bez rodiny. Avengers mi dsli novou rodinu. Nový smysl života. Novou budoucnost, ale na minulost se zapomenou nedá. ,,Jaktože o tobě JARVIS nevěděl?"

,, Věděl o mně. Poprosila jsem ho, aby o mně nikomu neříkal." Odpověděla s pohledem upřeným před sebe. ,,Co to mělo znamenat s tou modrou mlhou?"

,, Nevím. Prostě jsem myslela na to jak Rogerse někdo odhodí ke zdi a začne ho škrtit. Ono se tak stalo." Takže ovládá telepatii i telekinezi? ,, Slečno Max, vy a agentka Romanovová máte přijít do obývacího pokoje." Když jsme došli do obýváku, tak jsme si s Max sedli vedle sebe. Vedle mně si sedl Clint a vedle Max Wanda. Naproti nám seděl Rogers a v čele stolu neseděl nikdo jiný než Tony. Ostatní se pomalu loudali ze svych pokojů a posedali si na volná místa. ,,Jak jsi to udělala?" Zeptal se najednou Rogers. ,,Kdo? Co? Jak? Kdy? Kde?" Tony hnedka začal vyzvídat. Na Max bylo vidět, že o tom nechce mluvit. ,, JARVISI pusť záznam z kamer před pokojem Rogerse." Řekla jsem a podívala se na Max. Ta měla zase ten nicneříkající ledový pohled a dívala se na velkou televizi, na které běželo video. Všichni udiveně koukali a propalovali Rogerse nanávistným pohledem. Pak začali Max zahrnovat spoustu otázkami, na které hledala odpovědi i ona sama. Jen se na mně prosebně podívala a odešla pryč. Pochopila jsem o co jí jde. Chtěla čas na přemýšlení. Všechno jsem jim vysvětlila a pak jsme se dali do jídla. K obědu byl nějaká hnusná kaše, kterou Tony vydával za těstoviny. Zase zkoušel vařit.

Z pohledu Max

Odešla jsem do svého pokoje, potřebovala jsem čas na to, abych si všechno srovnala v hlavě. Sedla jsem si za psací stůl a přemýšlela jsem co bych mohla dělat. Otevřela jsem první šuplík a v něm jsem uviděla skicáky a sady pastelek. Bylo tam spoustu druhů a odstínů. V druhém byly  pastely. Byly tam pastely od olejových až do suchých pastelů v tužce. A v tom třetím bylo spoustu sad tužek. Cítila jsem se jako Popelka​, až na to, že já jsem neměla tři oříšky, ale tři šuplíky. A taky jsem tam našla šaty ale výtvarné potřeby. Ale to je jen malej detail. Všechno jsem to vytahala na stůl a na spodku třetího šuplíku byl malý papírek a na něm neůhledným písmem napsáno: ,,Snad jsem ti  vynahradil alespoň maličkou část dětství." Díky Tony. Už jsem měla celkem dost velkej hlad. Poprosila jsem JARVa, aby mě navigoval do kuchyně. Když jsem tam konečně došla, tak jsem se rozhodla, že si uvařím špagety. Na pánvi jsem osmažila na drobno nakrájenou cibuli do zlatova. Poté jsem přidala mleté maso a restovala ho tak dlouho, dokud nebylo hotové. Maso jsem dochutila a zalila rajčatovým protlakem. Uvařila jsem si špagety, dala jsem je na talíř a polila je omáčkou. Celé jsem to ještě posypala strouhaným sýrem.

,,Co to tu tak voní?" Zeptal se Tony, který právě přicházel. ,,No tvoje hnusný​ těstoviny asi ne." Odsekla mu Nat. Tony zi založil ruce na hrudi a dělal uraženýho. ,,Zas tak hnusný to nebylo."

,,Ale bylo. Vždyť ty jsi z těch těstovin udělal kaši. Zasvinil jsi celej hrnec a ještě zapatlal zeď."

,,Aspoň to ladí k těm flekům na stropě. Měli jsme tě s Clintem poslechnout a ty palačinky neotáčet ve vzduchu." Teď už jsem to nevydržela a začala jsem se smát. Podívala jsem se na strop a tam byly vážně dva mastný fleky. Ta představa Tanyho s tou kuchařskou čapkou mě rozesmála. Tony a Clint šéfkuchaři.

Když si mě Tony všiml, tak se ke mně hned nahrnul. ,,Nandej mi taky, abych to mohl porovnat s mými VÝBORNÝMI těstoviny." Jen jsem protočila oči a vytáhla jsem další talíř, na který jsem dala jídlo. Stejně toho mám moc, takže bych to všechno sama nesnědla. ,,Natasho, dáš si taky?" Zeptala jsem se Nat, která stála u dveří a asi přemýšlela jak Tonyho zabít. ,,Jo jasně." Usmála se a šla si sednout ke stolu. ,, Je to dobrý, ale udělal bych to líp."

,, Mlč, vždycky když se pokoušíš vařit, tak z toho vznikne něco hodně podobnýho jadernýmu odpadu."

,,No dovol." Řekl uraženě Tony. Postupně se sem nahrnuli všichni až na Rogerse. Thor už si po třetí přidal a chtěl si jít pro další várku, když v tom přišel Rogers. Thor rychle vyběhl a šel si přidat. Ještě s plnou pusou na Rogerse zahuhlal: ,,uh na tebe nehbylo." Zvedla jsem se a odešla jsem do pokoje. Tam jsem si sedla na postel a soustředila jsem se na to, aby se mezi mýma rukama vytvořila  koule z té "mlhy". Byl to tak zvláštní pocit. Kouli jsem nechala rozpustit a soustředila jsem se na skicák, který ležel na stole. V mysli jsem si představila, jak se posouvá směrem ke mně. Když jsem otevřela oči, opravdu jsem skicák uviděla vznášet se kus přede mnou. Lehla jsem si do postele. Za dva týdny mám narozeniny, ale naštěstí o tom nikdo neví. Údaje o mně jsou samozřejmě falešné, takže nemůžou nikde najít můj pravý datum narození.