Try to start a new life [Marcus&Martinus CZ] ✓

1🐾

Dveře se rozletěly a temným pokojem prostoupilo oslnivé světlo z chodby. Neochotně jsem se zavrtěla. To už mě ale chytly silné ruce a v bolestivém sevření mě vytáhly na nohy.

,,Ty krávo!" Zařval na mě a vlepil mi facku. Odletěla jsem na protější stěnu, do které jsem prudce narazila hlavou. Svezla jsem se k zemi a nechala volný průchod slzám, které mi začaly samovolně vytékat z očí. A aby toho nebylo málo,přišel ke mně blíž a silně mě kopl do břicha.

,,To tě naučí, aby jsi příště neudělala tu samou chybu!" Plivl mi do tváře a odešel. Stěží jsem se zvedla zpátky na nohy, abych mohla zkusit pobrat dech.

Bože, co jsem zase zapomněla udělat? Umýt nádobí? Ustlat? Do kelu. Vždyť jsem zapomněla doplnit toaletní papír.

Rychle jsem vyskočila na nohy a ignorovala tu hroznou bolest. Vyběhla jsem ze sklepa, abych svou chybu mohla co nejrychleji napravit.

A takhle je to celých čtrnáct let, pořád dokola. Od mých tří musím dělat vše, na co jen pomyslí. Matka mi zemřela při porodu a já byla přidělena do péče tety. Ale pro tu jsem jen osten v noze. Proto mě mají spíš za služku a poskoka, místo, aby se o mně starali, tak, jak mají. Nemám ani vlastní pokoj. Spím ve sklepě na staré protrhané matraci a na přikrytí mám jen obyčejnou hadru. Pití jsem taky dost dlouho neměla a o jídle už nemluvím. Sice jim vařím, ale stačí, abych k ústům přiložila jen drobek a už mě zmlátí jak cvičeného lva, který neposlechl. A to zdaleka není všechno, co tu s nimi musím každý den přežít.

Povzdechla jsem si a vyměnila ten papír. Pak jsem se vydala přímo do kuchyně. Tam už na mě čekal Igor, můj bratranec. Nenávidím ho. Stejně jako všechny v tomto domě. Dobře, jeho možná víc.

,,Dobré ráno," poslušně jsem pozdravila. Kdybych to neudělala, zase bych si vysloužila pár ran a kopanců.

Neodpověděl mi. Proč by taky? On je pán a já jen špína, kterou mají jen pro své pohodlí a užití.

Otočila jsem se ke sporáku a začala připravovat snídani. On mě vždycky hlídá. Jak už jsem říkala, stačí jen drobek a následujících pár dní se nemůžu skoro ani pohnout.

Postupem času se do jídelny sešla celá zbylá rodina. Nanosila jsem před ně chody a dávala pozor, abych neudělala nějakou, pro ně zásadní chybu.

,,No, dobře, nech už toho," okřikla mě teta, když jsem po snídani chtěla všechny talíře sklidit. Nechápavě jsem se na ni zahleděla. Ona se jen zašklebila. ,,Dneska už máš volno. Vyspi se, ať zítra nevypadáš jako nějaká čůza. I když, ty budeš tak jako tak."

Všichni se začali smát. Jen jsem si povzdechla. ,,P-proč?"

,,Zítra se na tebe přijde podívat tvůj nový pán," utišila svůj smích.

,,Ehm... C-cože?!" Nechápavě jsem se na ni zadívala. To jako mě prodali nebo co?!

,,A snaž se chovat slušně," úplně mě ignorovala a dál mlela svoje. ,,Nabídl za tebe dost vysokou částku. A věř, že pokud se nějak znemožníš a on si své rozhodnutí nakonec rozmyslí, uvidíš následující dva měsíce pouze pátku suchého chleba."

Přikývla jsem. Vážně mě prodali. Jako nějakou věc. Ale stejně je to všechno jedno. Matka mě rodila doma. Nikdo vlastně neví, že existuju. Nejsem zapsaná v žádné porodní knize nebo tak. Jsem jen... Vlastně ne. Nejsem nic...

~🍍 Love pineapples 🍍~
Tak ok... Jak jsem slibovala, nová storka je tu...
Hope you'll like it ❤😘
💘Love you💘