Andělé

III.

V sobotu ráno jsem moc ráda chodila s maminkou na nákupy. Vždycky jsme zašly do Mooreovy ulice, což byla rušná ulice v centru Dublinu. Po obou stranách byly postavené stánky trhovkyně se širokým dublinským přízvukem halasně vychvalovaly své zboží. Táhla jsem nákupní vozík a maminka vybírala nejlepší ovoce a zeleninu.

Jednou v sobotu, když jsme se už octly v Mooreově ulici, mě jeden anděl chytil za rameno a pošeptal mi: „Nech maminku jít kousek napřed - ona si toho nevšimne." Zůstala jsem o dva kroky pozadu a maminka šla dál, dívala se po ovoci a zelenině. Jak jsem se tak zastavila a rozhlédla se, viděla jsem, že ulice se změnila. Najednou vypadala jako zlatý palác, všechno bylo zlaté i lidé. Pak se barvy změnily a objevily se další barvy - chvějivé, jasné barvy, mnohem živější než normální. Ty barvy začaly plynout z ovoce, zeleniny a květin jako energické vlny. Potom se vlny proměnily v koule a začaly poskakovat po ulici, z jedné strany na druhou, odrážely se od stánků i od lidí, ale nikdo si toho zřejmě nevšiml.

Ulice byla plná nejen lidí, nýbrž i andělů - těch bylo mnohem víc než jindy. Někteří andělé byly oblečeni jako lidé, třeba jako ženy prodávající ovoce a zeleninu, a pilně pomáhali. Mně připadalo nesmírně zábavné pozorovat anděly, jak napodobují každý pohyb trhovkyň - andělé jsou totiž výteční imitátoři. A taky zpívali - a znělo to, jako by si pobrukovali do rytmu pouličního života kolem.

V Mooreově ulici jsem byla předtím již mnohokrát, ale nikdy jsem nic podobného neviděla. Možná tu podívanou andělé uspořádali pro mne, aby mě pobavili, nebo se to možná odehrávalo pravidelně, ale tentokrát mi bylo umožněno, abych to viděla. Celý ten ruch a shon byly tak vzrušující.

Maminka, která byla asi o tři stánky napřed, si všimla, že jsem zůstala pozadu.

„Lorno, prober se.Zajeď sem s tím vozíkem."

Myslela jsem, že se všechno zase vrátí k normálu, ale to se nestalo. Postavila jsem se vedle maminky a moji andělé mi pošeptali: „Dívej se na tu ženu, co vám prodává ovoce."

Poslechl jsem a uviděla strážného anděla té ženy, stojícího přímo za ní. Vypadal úplně jako ona byl stejně oblečený, ale vycházelo z něho světlo. Usmíval se a mrkl na mě. Maminka chtěla koupit jablka, hrušky a banány. Když trhovkyně dávala ovoce do sáčku z hnědého papíru, anděl na mě kýval prstem, abych se dívala.

Všimla jsem si, že prodavačka dává mezi ta jablka, která si maminka vybrala, i nějaká nahnilá. Anděl trhovkyni něco říkal, ale ona ho neposlouchala. Zahrozil na ni prstem. Neudržela jsem se a nahlas vyprskla smíchy. Žena se na mě zostra podívala. Z jejího pohledu jsem pochopila, že ví, co jsem viděla. Najednou se papírový sáček protrhl a jablka se rozkutálela. Žena se je snažila posbírat, chytla jedno jablko - a zrovna to bylo to shnilé! Věděla jsem, že to není náhoda, to způsobil její i můj anděl, a musela jsem se smát ještě víc.

Maminka si všimla toho nahnilého jablka a řekla: „Doufám, že mi tam nedáváte žádné shnilé ovoce."

Žena to popřela a jala se plnit nový sáček, přičemž na mě vrhla provinilý pohled. Maminka zaplatila a já jsem uložila sáček do vozíku. Když už jsme byly na odchodu, trhovkyně najednou zavolala: „Mladá paní!"

Maminka se otočila a viděla, že prodavačka za ní natahuje ruku se sáčkem. „Mladá paní! Tady máte ještě pár jablíček navíc pro vaše děcka!" Za zády jí stál její anděl a usmíval se - konečně ho poslechla.

Od té doby jsem byla v Mooreově ulici ještě mockrát - jako dítě i jako dospělá, ale tak živou a barevnou jako tenkrát jsem tu ulici už nikdy neviděla. Ale už vím, že i když něco nevidím, neznamená to, že to neexistuje. Andělé mi nedovolí, abych viděla všechno, co se děje, úplně pořád, kdyby to totiž připustili, bylo by toho na mne příliš mnoho a nemohla bych vůbec normálně žít - příliš by mě to rozptylovalo.

Andělé mě toho také hodně naučili o možnosti volby a jednou odpoledne mi pomohli pochopit, že nikdy není pozdě změnit názor a učinit správné rozhodnutí a také že nám při rozhodování andělé mohou pomáhat - pokud jsme ovšem ochotni jim naslouchat.

Ráda jsem mamince vyřizovala všelijaké pochůzky, protože jsem při tom byla sama a mohla jsem hovořit s anděly. Bavilo mě s nimi poskakovat a pozorovat ptáky a stromy. Toho odpoledne, o kterém se chystám mluvit, jsem byla asi na půl cesty k obchodům, když mě andělé řekli: „Počkej, Lorno! Chceme, aby ses podívala, co se děje v sousední ulici, abychom ti mohlo něco vysvětlit. Až dojdeš na hlavní, tak nepřecházej na druhou stranu a nezahýbej doleva k obchodům, ale jdi doprava a pořád rovně."

Udělala jsem to přesně tak, jk mi řekli. Brzy jsem uviděla na chodníku hromadu nábytku a taky policejní auto a shluk lidí. Z domu právě vycházel nějaký děda o holi a všechen ten nábytek a všechny ty věci na ulici byly jeho. Byla jsem otřesená, toho pohledu se do smrti nezbavím.

„Andělé," řekla jsem, „co se stalo, prosím váš, tomu chudákovi starému?"

Jak jsem tam na tom chodníku zaraženě stála, andělé mi začali vyprávět.

„Lorno, ten starý pán v tom domě bydlel celý život. Ten dům je jeho, ale když zestárl, začal být umíněný a odmítal platit daně. Měl možnost volby, zaplatit mohl - peníze má - a nic z tohohle by se nestalo. Kdyby mluvil se svými příbuznými, jistě by mu pomohli udělat správné rozhodnutí, jenže on je paličatý a nemluví s nimi. A teď je na to sám."

Zeptala jsem se andělů na ženu, která se snažila mu domlouvat - je to jeho dcera, a poslechne ji ten stařec? Odpověděli: „Lorno, cožpak nevidíš, jeho anděly, kteří mu šeptají do ucha? Víš, on je slyší! Vidíš, a teď se dává do pláče. Nechává dceru, aby ho vzala za ruku. Už je na nejlepší cestě učinit správné rozhodnutí. Nikdy není pozdě zvolit správnou cestu, pokud jsme ochotni naslouchat."

„Rozumím," řekla jsem. „Andělé, pomůžete mi vždycky, abych se rozhodla správně?"

„To víš, Lorno, že ti pomůžeme," odpověděli andělé.