Andělé

II.

Někdy cestou ze školy jsem si s ostatními dětmi hrála v lomu. Jednou jsem místo hraní zkusila otevřít bránu kláštera poblíž lomu. Nesměli jsme tam chodit, ale já jsem vzala za kliku a nakoukla dovnitř. Uviděla jsem zahradu, kde bylo plno zeleniny a ovoce. Vypadalo to tam tak pokojně, že jsem vůbec neměla strach. Vešla jsem a procházela se kolem mnichů v hnědých kutnách, kteří se činili v zahradě. Vůbec si mě nevšímali, vypadalo to, že mě nevidí. Posadila jsem se na starý pařez a pozorovala je.

Bylo to jistě svaté místo, kde bylo odříkáno mnoho modliteb. Všichni mniši přímo zářili, byli čistí, čistá byla nejen jejich těl, nýbrž i duše. I při práci se modlili, a já jsem si všimla, že se s nimi modlí i andělé. Pociťoval jsem takový mír, že bych tam ráda ještě zůstala, ale andělé mě nakonec z kláštera vytáhli. Pořád mi říkali, ať jdu domů, že maminka bude mít o mne strach. Tak jsem poslechla. Byla už tma, ale andělé mi na cestu posvítili. Když jsem dorazila domů, maminka už byla v práci, tak jsem z toho neměla žádnou nepříjemnost.

Toho roku jsem navštívila klášter ještě nejmíň dvanáctkrát, spíš ještě víckrát. Jenom jednou, při mé poslední návštěvě, na mne jeden mnich promluvil. Trhal zrovna angrešt, já jsem k němu došla a zastavila se u něho. Ten mnich zářil zvláště jasně a jeho anděl, který stál za ním, byl oblečen stejně jako on. Mnich se na mě podíval - byl hodně mladý - a povídá „Ahoj."

Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. Řekl mi, že se jmenuje Paul. Mluvil hodně potichu a pak se mě zeptal, jak se jmenuju já. Pověděla jsem mu to.

Nabídl mi, abych si vzala pár angreštů, a ptal se, proč tak často chodím do jejich kláštera. Odpověděla jsem: „Abych vás viděla při modlitbách. Já vaše modlitby potřebuju."

„Já se za tebe budu vždycky modlit, Lorno," odpověděl mi.

rozloučila jsem se s ním a věděla jsem, že už tam víckrát nepůjdu.