Andělé

V.

Hodně jsem si také hrávala s dětmi z rodiny, která bydlela naproti ve slepé uličce. Byla to podobně velká rodina jako naše a já jsem se spřátelila s jejich prostřední dcerkou, Alicí, která byla přibližně stejně stará jako já. Jejich tatínek býval hodně za prací v Anglii a maminka se musela hodně ohánět, doma i mimo dům. Alicin tatínek jezdil domů vždy až za několik měsíců, ale jednoho dne mi andělé řekli, že jeho příští cesta domů bude také poslední, protože půjde do nebe.
Byla jsem hrozně smutná. Všechno se změnilo, už se mi nechtělo chodit za kamarádkou a hrát si s ní u nich na zahradě. Trochu jsem se jí začala vyhýbat, ale snažila jsem se, aby to nikomu nebylo moc nápadné, hlavně Alici. A pak mi jednoho dne andělé řekli: ,,Za pár dní tě pošleme do Alicina domu a ty tam budeš muset jít."
Za tři dny mi andělé skutečně řekli, abych šla k Alici. Zhluboka jsem se nadechla, vyšla jsem od nás, přešla přes ulici k postranní brance Aliciina domu, obešla dům dozadu a zaklepala na kuchyňské dveře. Alicina maminka otevřela dveře, které vedly rovnou do kuchyně. Připadalo mi, že je tam nějak větší šero než jindy. V kuchyni byla i Alice a jeden její bratr. Kamarádka se ke mně otočila a usmála se od ucha k uchu. Postoupila jsem o dva kroky dovnitř, ale dál se mi jít nechtělo. Alice mi začala vykládat, celá šťastná, že tatínek se vrátí domů a zůstane doma už nadobro, protože se mu konečně podařilo najít práci v Irsku - samozřejmě jsem měla radost kvůli ní, ale zároveň mi pukalo srdce. Věděla jsem, že všichni dlouho doufali, že tatínek najde práci v Irsku, aby mohl být doma. A teď ji konečně získal, jenže neměl žít tak dlouho, aby si jí užil. Poprosila jsem Alici, ať si jde hrát se mnou k nám, protože se mi nechtělo u nich zůstávat.
Pamatuju se, že později téhož dne jsem zašla do kostela, posadila jsem se před oltář a hovořila s Bohem. Ptala jsem se ho, jestli není možné, aby se Aliciin tatínek vrátil domů a zůstal naživu.
Toho dne, kdy se jejich tatínek skutečně vrátil, byla u nich velká sláva a radost - a já jsem se těšila s celou rodinou. Ale o pár dní později, když jsem seděla na jejich zadní zahradě na houpačce a ostatní děti si hrály vepředu, se najednou na nebi něco změnilo a jeden anděl mi řekl: ,,Otoč se a pozorně se dívej."
Když jsem se ohlédla a podívala se na dům, z nebe se snášel neuvěřitelně jasný paprsek - paprsek plný andělů. Nazvala jsem to nádherné světlo ,,schody do nebe". Byla to úchvatná podívaná a doprovázela ji překrásná hudba a zpěv. Úplně mi to vzali dech. Chtěla jsem se přiblížit, ale zůstala jsem sedět na houpačce a zlehka jsem se pohupovala sem tam.
Světlo prošlo střechou a zdálo se, že zaplavilo celý dům. Najednou jako by obvodové zdi domu zmizel, a já jsem viděla Alicina tatínka, jak leží na posteli, ale jeho duch byl jinde, stál v nohách postele s jinými dvěma duchy po boku. Zdálo se, že tatínkův duch ty druhé zná - já jsem je nepoznávala, ale byli mu podobní, takže jsem usoudila, že to budou jeho zemřelí příbuzní, kteří mu přišlo pomoct na cestu. Bylo tam také plno andělů. Alicin tatínek vešel do světla s duchy a anděly, kteří ho tam jemně podpírali. Viděla jsem je stoupat mezi všemi ostatními anděly po tom krásném světelném paprsku a ta nádherná nebeská hudba a zpěv neustávaly. Zdálo se mi, jako by se tatínek a dva duchové na chvíli zastavili, a tatínek se ohlédl dolů. A pro mne jako by se zastavil čas. Náhle jsem zase uviděla dům a nebeské schodiště zmizelo. Alicina maminka stála ve dveřích a volala na děti. Hrály si v přední zahrádce a já jsem seděla vzadu na houpačce. Alicina maminka se podívala skrze mne, jako bych ta vůbec nebyla. Potom se otočila a vyšla postranní brankou do předzahrádky. Zůstala  jsem tam sedět, i když jsem věděla, jak zlou novinu se Alice a její sourozenci dozvědí. Cítila jsem se osamělá a bylo mi hrozně smutno. Zeptala jsem se andělů, kteří byli poblíž ,,Bude se jejich tatínek moct vrátit, aby je utěšil - třeba jenom na chvilku? Zvlášť Alici, která ho měla tolik ráda a které se po něm tak stýskalo, když byl pryč."
Andělé odpověděli: ,,Ano brzy se vrátí. Ještě tady s nimi chvíli pobude." To mě trochu uklidnilo, tak jsem se zase nadechla, seskočila z houpačky a řekla andělům: ,,Já teď, myslím, půjdu domů."
Z okem Alicina domu se ozýval nářek. Prošla jsem postranní brankou a zamířila k domovu, ale nikdo nebyl doma. Maminka už odešla k Alicině matce, aby ji utěšovala.
Byl to jede z nejsmutnějších dnů mého dětství, do té doby jsem si totiž myslela, že maminky a tatínkové žijí věčně.