Andělé

III.

Ve škole mi to moc nešlo, většina učitelů se mnou jednala, jako kdybych byla hloupá. Mé první svaté přijímání se odehrálo ve škole, to mi bylo šest, a bylo to něco hrozného. Měl to být  pro mě významný, slavný den, jako pro většinu irských dětí. Když jsme se my žáci ve třídě k přijímání připravovali, učitelé nás zkoušeli, by viděli, jak jsme se naučili katechismus, ale mně nikdo nepoložil ani jednu otázku. Jenom řekli: „Tebe vůbec nemá cenu se na něco ptát!" A když se všechny děti měly postavit do řady a každé mělo něco říct o večeři Páně, stoupla jsem si do řady také, ale někdo mě chytil za rameno a řekl mi, ať si jdu sednout a jsem zticha. Byla jsem malá a opravdu mě to zabolelo. Sedla jsem si do jedné lavice v rohu třídy a zeptala jsem se andělů: „Copak nevědí, že já taky znám katechismus? Ani mi nedali příležitost."

A pak v kostele, v den mého prvního svatého přijímání, když jsem se konečně dostala k oltáři, zase mě někdo chytil za rameno a vytáhl z řady, protože učitel rozhodl, že lepší žákyně by měly být přede mnou.

Našli se však i hodní lidé. Když mi byly asi čtyři roky, měli jsme ve školce jednu jeptišku, jmenovala se (aspoň myslím) matka Moderini. Řekli jí, že jsem hloupá a „retardovaná", ale měla jsem pocit, že ona ví, jak to semnou je. Když jsem byla v její třídě, pokaždé za mnou přišla a kladla mi různé otázky, na které jsem vždycky uměla odpovědět. Tehdy se na mě usmála a pohladila mě.

Ale navzdory těmto vzácným okamžikům vlídnosti několika lidí jsem vyrůstala jako outsider. Lidé vnímali, že jsem nějaká jiná, a nedokázali mě pochopit. Tahle stránka mého života byla vždycky nesmírné obtížná -  a dosud je. Lidé říkají, že jsem příliš důvěřivá, příliš pravdomluvná pro tento svět, ale já prostě jiná být neumím! Je zvláštní, že být v každém ohledu pravdomluvný - pravdivý v myšlenkách i v řeči -  být pravdomluvný vůči lidem, kteří vás obklopují, je obtížné, a nezřídka vás to izoluje.

To, jak o mě lidé smýšlejí nebo jak na mě hledí, mě do značné míry ovlivňuje ještě dnes. I když mě někdo nezná nebo neví, čím se zabývám, ihned pozná, že jsem v určitém ohledu odlišná. Jestliže si někam vyjdu s příteli a potkáme někoho, kdo o mě nic neví, často se stává, že pak mým známým říká, že mu připadám divná, i když neví, v čem přesně to spočívá. S něčím takovým se dost těžko žije.

Můj život ve škole mi hodně usnadňoval jistý anděl jménem Hosus, Jednou ráno jsem běžela do školy a snažila jsem se dohonit jednu starší dívku, která chodila semnou, když jsem náhle spatřila krásného anděla, který se schovával za stožárem pouliční lampy, Udělal na mě legrační obličeje a od té doby se mi zjevoval skoro každé ráno, když jsem šla do školy. Vídám ho pravidělně ještě dnes.

Hosus vypadal - dosud vypadá - jako nějaký učitel ze starých časů. Nosívá rozevlátý dlouhý plášť, většinou modrý (ale někdy má jiný), legrační klobouček a v ruce drží svitek. Oči má jasné a jiskřivé jako hvězdičky a vypadá jako mladý profesor, vyzařuje z něho energie, velka autorita a moudrost. Hosus vypadá pokaždé stejně, na rozdíl od ostatních andělů, kteří se mi ukazují. Například Michael se většinou zjevuje v lidské podobě, já jsem ho o to totiž požádala, protože je to pro mě snažší. Ale svůj vzhled mění často podle toho, kde se právě nacházíme nebo co mi chce sdělit. 

Hosus podle mě zosobňuje vědění. Vypadá velmi seriozně a dovede být úplně vážný, ale taky mě umí rozveselit, když se citím sklíčená. Právě Hosus mě potěšil a řekl mi, abych si z toho nic nedělala, když se mi děti ve škole posmívají nebo když vidím, jak si v hloučku povídají dospělí, a jakmile se objevím, všichni se naráz otočí a zírají na mě. Hosus mi řekl: „Oni nic nevědí."

Nejdřív jsem nevěděla, jak se ten anděl jmenuje, a on se mnou ze začátku také nemluvil. Hosus se mi zjevoval ve třídě, pitvořil se po učiteli nebo jiném dítěti nebo prováděl ve třídě všelijaké skopičiny, jen aby mě rozveselil. Někdy na mě čekával, když jsem šla ze školy domů,buď u školních vrat, nebo na druhé straně silnice. Pamatuju se, kdy jsem sním poprvé mluvila. Toho dne jsem neměla ským jít ze školy, protože moje sestra šla tancovat  musela odejít dřív, a tak jsem ze školy nijak nespěchala a pomalu jsem se loudala přes hřistě. Zamířila jsem k velké bráně, kudy se chodilo do školy, rozhlížela jsem se, jestli někde neuvidím svého anděla, abych si sním promluvila. Byla jsem nadšená, když jsem ho zahlédla, jak vykukuje za pilířem. Zavolal na mě abych si pospíšila „Ať se dostaneš domů, než se rozprší"

Zastavila jsem se v bráně a rozhlédla jsem se. Poblíž nikdo nebyl tak jsem se ho zeptala, jak se jmenuje.

„Hosus" řekl mi. Já jsem se místo odpovědi jenom zahihňala. Cestou domů jsem poskakovala a on poskakoval se mnou. Ještě se pamatuju, že jsem se skoro celou cestu smála.