II.

9 2 0
                                    

Moje babička mě podobně jako mnoho jiných považovala jistým způsobem za duševně méněcennou, takže se mnou mluvila jen zřídka. Ale jednou to přece udělala a tehdy jsem se dozvěděla spoustu věcí o ní, tak o historii naší rodiny. Toho dne mě pozvala, abych jí pomohla v její ložnici uklidit a utřít prach - o něco takového mě doposud nepožádala. V její ložnici jsem do té doby byla jednou, nanejvýš dvakrát, a to jsem se tam jenom směla podívat a vůbec na nic nesměla sahat. A teď mě babička vyzvala, abych ji pomohla utírat prach!

Dala mi prachovku a řekla mi, abych utřela prach na stole, a sama se pustila do úklidu skleníku. Opatrně vyndávala všechny cennosti a památeční předměty a oprašovala je. Viděla jsem, jak bere do ruky fotografii ve velkém oválném rámečku, a pochopila jsem, že ji to rozesmutnilo. Zřejmě vycítila můj pohled, protože se ohlédla, vzala fotografii a šla s ní ke mně. Posadila se na vysokou postel a ukázala mi, abych se posadila vedle ní. Vyhoupla jsem se na postel, z níž mi nohy nedosáhly nohy na zem. Babička mi ukázala krásnou starou fotografii malé holčičky asi tak v mém věku, v ošumělých šatičkách, bosou a s rozcuchanými vlasy. Vedle ní seděl na bobku hošík, který šťoural klacíkem v blátě a kaluži. „To jsou moje dvě dětičky, které si Bůh vzal k sobě a nyní jsou u něho v nebi." Při těch slovech se jí oči zalily slzami.

Řekla jsem jí: „Však se zase s nimi uvidíš, vždyť to přece víš, viď, babičko?"

„Ano, Lorno," odpověděla, „doufám, že už se s nimi brzy setkám."

Vyprávěla mi, že jejich rodina byla hrozně chudá a že se její malý chlapeček - Jmenoval se Tommy - rozstonal, zřejmě proto, že neměl dostatečnou a správnou. Cítila jsem, jak je babička smutná a je jí těžko, když to říkala. Dcerušce Marii se udělal v krčku nějaký nádor. Dědeček si ji posadil na kolo a vezl ji mnoho a mnoho mil - tenkrát bydleli ve Wicklowu - do nemocnice až v Dublinu. Ale jeho snaha vyšla naprázdno, Marie umřela dřív, než ji doktoři mohli operovat. Babička mi řekla, že kdykoli se podívá na mého tatínka, hezkého a tmavovlasého, vždycky s v duchu říká, jak by asi vypadal Tommy, kdyby se dožil dospělosti. A když se podívala na mě a na moje sestry, musela si zase představovat, jak by asi vypadala Marie. „Vím, že jednoho dne je zase budu držet v náručí, a už se nemůžu dočkat," řekla mi a já jsem cítila její velkou bolest.

A zničehonic řekla: „Víš, Lorno, nemusíš mít strach. Duchovné nám nemůžou nijak ublížit ani nám nic udělat. A i kdyby ses bála, stačí říct jenom malou modlitbičku, třeba řekni: ,Pane Ježíší, Panno Marie, ochraňujte naše duše."" Usmála se na mě, ale už na to téma neřekla ani slovo, ani tehdy, ani nikdy v budoucnosti. Hrozně jsem si přála říct jí o všem, co vídám, bych se s ní podělila o bolest i radost, a chtěla jsem se jí zeptat co ona vídá a cítí, ale andělé mi řekli, že nesmím. Vždycky jsem měla pocit, že babička chápe, že vidím víc než ostatní lidé - ale nikdy už o tom se mnou nemluvila. Vstala z postele a pokračovala v utírání prachu, a když s tím byla hotová, vyšla z ložnice,  já jsem šla za ní a zavřela jsem dveře.

Babička se vrátila do kuchyně  já jsem šla do koupelny a pomodlila se tam. „Děkuji vám, Bože i andělé. Prosím vás, pomozte mé babičce -  je smutná a má velikou bolest." 

Později ještě toho léta jsem se dozvěděla, jak to bylo s tou malou Marii. Bylo krásné, slunné odpoledne a dědeček leštil svoje auto v jedné kočárovně. Nakoukla jsem za ním a on si mě poslal pro šálek čaje. Když jsem se vrátila, řekl mi, ať si sním sednu na dvůr. Seděli jsme tam a pozorovali vlaštovky, které létaly sem tam a krmily mladé. Připadalo mi to zvláštní, když jsem tak seděla s dědečkem. Mluvila jsem sním totiž jen toho prvního dne, kdy jsem mu pomáhala krmit vlaštovčí holátko. Tentokrát to bylo jiné. Zeptala jsem se andělů: „Co to má znamenat?"

„Jenom poslouchej," řekli mi „Che ti povědět o Marii, jak ji vezl do nemocnice."

Děda mi vylíčil celý ten den. „Bylo chladno, ale sluníčko svítilo. Tvoje babička nachystala Marii na cestu. Nebylo jí dobře a věděl jsme, že se musí dostat do nemocnice co nejdřív. Celý jsem se třásl, když jsem si chystal kolo, věděl jsem, že to kolo celou cestu nevydrží -  bylo to přes dvacet mil -  ale jiná možnost, jak se dostat do nemocnice, nebyla. V okolí nebyl nikdo, kdo by nám pomohl, nikdo s koněm a bryčkou, ani nikdo, kdo by jel se mnou."

V té chvíli se na mě usmál a řekl: „Vykládám to jen tobě, Lorno, ty jsi první, komu to vyprávím.

Na nosič jsem přivázal tašku se sendviči,jablkem a láhví vody," pokračoval. „Bál jsem se, že mi Marie cestou umře. Objal jsem babičku, ta plakala, že nemůže jet semnou, protože se musela starat o svého tatínka a strýčka, kteří byli oba ještě hodně malí. Vzal jsem od ní Marii a odnesl ji na kolo. Posadil jsem ji na štangli, přitiskl jsem ji k sobě a rozjel jsem se. Ani jsem se nemohl obrátit, abych babičce zamával. Šlapalo se mi hrozně špatně -  musel jsem držet Marii, a ještě s tou mou dřevěnou nohou - bylo to spíš, jako bych jel na koloběžce než na kole. Zvládli jsme velký kus cesty. Mnohokrát jsem zastavil a svlažil Marii pusinku trochou vody, jenom co jsem nabral na prsty. Ona totiž nemohla pořádně jíst ani pít, protože měla v krku ten výrůstek, a kdyby se utrhl, zablokoval by jí průdušnici a umřela by. Po několika hodinách -  mohlo bát kolem poledne -  jsem dostal hlad, tak jsem snědl sendvič a napil se trochu vody. Pak jsem zase nasedl na kolo, jenže jsem píchl, a to byl s kolem konec. Nechal jsem ho tam a dál jsem šel pěšky s Marii v náručí. Tiskl jsem ji k sobě, cítil jsem, jak jí tluče srdíčko. Dýchala jenom mělce. Když jsem konečně došel do nemocnice, bylo už tma. V nemocnici se nějak dozvěděli, že tam přijedeme. Vyšel jsem po schodech k nemocnici, byl jsem úplně vyčerpaný, myslel jsem, že už neudělám ani krok. Jedna sestra mi šla naproti a Marii ode mne vzala. Nechtěl jsem ji pustit. Sedl jsem si tam na židli a čekal, pak přišel doktor a řekl mi, že ji hned ráno vezmou na operační sál a budou ji operovat."

Pohlédl na mě očima plnýma slz. „Jenže bylo už pozdě!"

Ten výrustek s jejím krku se utrhl, a když Marii vezli na sál, ucpal jí průdušnici a ona se udusila. Dědeček se na mě podíval a řekl: „Když se to stalo, hrozně jsem zahořkl -  nejdřív jsme ztratili Tommyho a pak Marii. Přestal jsem věřit v Boha. Tvou babičku to moc trápilo."

Když jsem se podívala na dědečka, kterému se koulely po tvářích slzy, viděla jsem, že před ním stojí Marie a Tommy, natahují k němu ruce a stírají mu slzy. Řekla jsem mu, co vidím. „Dědečku, Marie a Tommy jsou právě teď u tebe, neplač."

Objal mě a přiškrceným hlasem řekl: Radši nikomu neříkej, že jsi viděla dědu brečet."

„Neboj se," uklidnila jsem ho a usmála jsem se.

V tu chvíli mi andělé zašeptali: „Je to tajemství."

Řekla jsem dědečkovi: „Nikdy to nikomu nepovím." A to jsem dodržela, teprve teď jsem to tu všechno vypsala.

Po tu dobu, co ke mně dědeček mluvil, začalo jeho světlo sílit, až bylo jako světlo kolem jiných lidí. Uvědomila jsem si že jeho bolest a hněv nad smrtí dvou dětí byly tak silné, že ho připravily o veškerou radost ze života. Potom vstal a šel zpátky do kočárovny a pokračoval v práci na autě. Zase vypadal jako předtím, světlo kolem něho zesláblo a tu jasnou zář jsem už kolem něho nikdy neviděla.

Na to, co jsem vyslechla, jsem byla ještě moc malá, ale věděla jsem, že opět pracuju pro anděly, že jim pomáhám, aby oni mohli pomoct dědečkovi.

AnděléWhere stories live. Discover now