Andělé

Jinýma očima

Když mi byly dva rokym doktor řekl mé mamince, že jsem „retardovaná".

Už když jsem byla miminko, si matka všimla, že přebývám jaksi ve svém vlastním světě. Dokonce si pamatuju, jak sem ležela v postýlce - vlstně to byl velký koš - a nade mnou se nakláněla mamik. Kolem ní jsem viděla nádherná, zířivá stvořeníčka ve všech barvách, co jich jen má duha, byla mnohem větší než já, ale mneší než maminka - byla velká asi jako tříleté děti. Tato stvoření poletovala ve vzruchu jako peříčka a pamtuju se, že jsem se po nich natahovala, abych si na ne sáhla, ale že se mi to nikdy nepodařilo. Ty bytůstky, které vydávaly krásné světlo, mě fascinovaly. V té době jsem si ovšem neuvědomovala, že vidím něco, co ostatní lidé nevidí, teprve mnohem poději jsem se dozvěděla, že těm stvořením se říká andělé.

Jak měsíce ubíhaly, maminka si začala všímat, že se skoro vždycky dívám někam jinam, i když se všemi způsoby snažila upoutat mou pozornost. A já jsem opravdu byla jakoby jinde, byla jsem někde mimo, s těmi andělíčky, dívala jsem se na ně, s nimi jsem si hrála a povídala. Byla jsem jako očarovaná,

Mluvit jsem začala dost pozdě, ale s anděly jsem si povídala od nejútlejšího věku. Někdy jsme spolu hovořili prostřednictvím slov, tak, jak je chápete vy i já, ale někdy nebylo žádných slov zapotřebí - rozuměli jsme si navzájem svým myšlenkám. Byla jsme přesvědčená, že to, co vidím, vidí i ostatní, ale pak mi andělé řekli, abych o tom nikomu nic neříkala, že to bude naše tajemství. A je pravda, že mnoho let jsem anděly poslouchala a nikomu jsem o nich neřekla. Teprve nyní, když píšu tuto knihu vyprávím o tom, co jsem viděla a vidám.