Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

8. kapitola

„I když to nerada přiznávám, tak ano. Tohle zní jako první výhoda, která je sakra úžasná! Takhle nemusíme chodit až k místu a sledovat ty ostatní. Stačí, když je..." Odmlčela jsem se a musela se na chvilku zamyslet, jaké slovo použít.

„Zavětříme." Doplnil mě Keis a já se zašklebila.

„Zní to tak... nelidsky. Větří zvířata a ne lidé." Keis jen pokrčil rameny.

„Teď jsi napůl zvíře." Jakoby mi tahle věta opět připomněla celou situaci. To, že mám jít vstříc svým vzpomínkám. To, kým jsem se stala. To, že nemám vzpomínky na tři roky svého života. Můj úšklebek byl ten tam a já jsem svůj pohled sklopila k zemi.

„No tak, Arryn. Věř mi trochu. Potřebuješ své vzpomínky získat zpátky a tohle je jediná cesta. Není správné, že ti tohle udělali. Není správné, že ti sebrali takovou část života. A proto tu část musíme získat zpátky. Musíš vědět, co si prožila a kým si byla." Chytil mou bradu a donutil mě tak podívat se mu do očí. Měl je uhlově černé, až se v nich ztrácely jeho panenky a možná právě to tolik poutalo mou pozornost.

„Co když ale zjistím, že jsem byla... že jsem někomu ubližovala? Co když si vzpomenu na něco, na co si vzpomenout nechci?" Stále jsem šeptala. Nevím proč. Možná jsem se jen příliš bála, že když ta slova řeknu nahlas, tak se vyplní. Keisův výraz se při mých slovech změnil. Byl teď... smutný. A zároveň smrtelně vážný. Vyděsilo mě to. Maličko jsem sebou trhla a poodstoupila od něj. „Keisi?" Vyslovila jsem opatrně jeho jméno a on se přerývavě nadechl.

„Je tady něco, co jsem ti neřekl." Tentokrát svůj pohled sklopil on. Bylo to asi poprvé za celou tu dobu, co jsem jej viděla se sklopeným pohledem. Bylo to poprvé, co se Keis netvářil jako vůdce, ale jako podřízený. Jako někdo, kdo se za něco stydí.

„Co si mi neřekl?" Když Keis mlčel, naštvalo mě to. Přimhouřila jsem oči a trochu zvýšila hlas. „Co si mi neřekl?!" Zvedl svůj pohled a trochu provinilým hlasem začal povídat.

„Když tě přivedli do tábora... říkala si něco o tvé minulé skupině. To už jsem ti řekl. Ale..." Odmlčel se a já jsem začínala být netrpělivá.

„Tak to vysyp sakra!" Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl a potom, jakoby si řekl, že už nemá na vybranou, to ze sebe vychrlil.

„Když jsi přišla, ucítil jsem neznámého vlkodlaka. Šel jsem doprostřed tábora a ty si tam stála. Koukala si na mě a tvoje oči zezlátly. Celkově na mě reagoval hlavně tvůj vlk. Zavrčela si... Musíš pochopit, že si byla na mém území a v takovém případě..." Vzdychl a potom pokračoval. „Prostě jsem po tobě skočil. Pokud vím, nic se ti nestalo. Nijak jsem ti neublížil, možná jen pár modřin. Ale v tu chvíli, když jsem tě povalil na zem... začala si křičet. Křičela si nějaké jméno. Volala si Reita." Poslední část už spíš jen šeptal. Jakoby čekal, že se na něj rozkřičím. Že mu něco udělám nebo že mu budu skákat do řeči. Ale jediné, čeho jsem byla schopná, bylo stát na místě jako bych přirostla k zemi a nevěřícně si Keise prohlížet.

„Proč si mi to neřekl hned? Proč až teď?"

„Bál jsem se, že by si semnou potom už nechtěla dál nic mít." Odpověděl upřímně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a chtěla něco odpovědět, ale před mýma očima se začalo zamlžovat. V hlavě mi bušilo a já s výkřikem klesla na kolena.

„Děje se to zase!" To bylo to jediné, co jsem stihla vyslovit. Potom se z mého hrdla vydralo jen hlasité zavrčení a já skončila stočená v klubíčku.

Nacházela jsem se v nějaké staré dřevěné stodole nebo co to bylo. Ruce jsem měla spoutané starými želízky a stejně tak jsem měla svázané i nohy. Nemohla jsem se pořádně hnout a můj pohled směřoval ke dveřím. Stál v nich nějaký kluk. Černé vlasy, poměrně vysoký a to, co mě na něm nejvíce upoutalo, byly jeho oči. Světlounce modré. Měla jsem hrozný pocit, že ho odněkud znám. Že nějak sehrál důležitou roli v mé minulosti. Měla jsem ten pocit už tehdy. V té vzpomínce, když jsem to prožívala. Jen jsem si nedokázala vzpomenout proč.

„Proč tě tenkrát vyhodily z té skupiny?" Zeptal se onen kluk a já jsem slyšela sama sebe, jak mu odpovídám.

„Proč mi nechceš říct své jméno?" Zadíval se mi do očí a já jsem měla pocit, jako že opravdu stojí přede mnou. Jako že tady opravdu je. A z nějakého důvodu mě tenhle pocit rozbrečel. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, ale uvnitř té vzpomínky jsem nebrečela. Kluk překročil práh dveří a začal je za sebou pomalu zavírat. S každým centimetrem, který ubyl, ubylo i světlo. Až nakonec zbýval jen malinký proužek slunce, prosvítajícího dovnitř. V ten okamžik jsem zaslechla slabý hlas.

„Jmenuji se Reit." Pověděl chlapec a dveře se za ním zabouchly.

Vytřeštila jsem oči a zadívala se na Keise, který teď klečel přede mnou. Jeho ruce byly na mých zádech a pomalu je hladily.

„Jsi v pořádku? Začala si brečet." Zašeptal a já jen zavrtěla hlavou.

„Viděla jsem Reita. Byl to... já vlastně nevím, kdo to byl. Ale cítila jsem... cítila jsem tak zvláštní pocit. Jako bych jej odněkud znala. Už tehdy. V minulosti. A když jsem ho viděla stát před sebou... rozbrečelo mě to. Jako bych... já nevím. Jsem z toho zmatená." Zavrtěla jsem hlavou a potichu vzdychla. Měla jsem pocit, jako že to pro mě byl někdo velmi důležitý a já jej ztratila. A když jsem ho viděla takhle stát přede mnou, cítila jsem se neskutečně šťastná, ale zároveň i hrozně smutná.

Keis mě pevně objal a nic neříkal. Jen mlčel a pozoroval mě. Po pár minutách jsem se uklidnila, hřbetem ruky si otřela slzy z tváře a postavila se. I když jsem podporu nepotřebovala, i tak mě Keis z jedné strany podepíral. Zadívala jsem se na něj a pousmála se.

„Jsem v pohodě. Můžeme jít dál." Nedůvěřivě se na mě podíval, ale nakonec jsme se přeci jen oba dva vydali dál.

Tak co vy na to? Jak se vám kapitola líbila? :3

Callia