In the grip of love (season 1)

The fight begins

Omlouvá se, že to tak trvalo, ale docházejí nápady a čas, takže narovinu, kdo chce abych tuhle povídku dokončila? koment :) jinak skončí v sekci ZAHOZENÉ :(

Odložila jsem noviny na jídelní stůl a sáhla po magazínu Seventeen, jehož titulní strana byla věnovaná mě a Harrymu, stejně jako ta v novinách a v několika dalších časopisech. Už pouhý titulek mi stačil k tomu, abych časopis znechuceně odhodila. „Psali tohle o tobě vždycky?“ Harry zvedl hlavu od svých lívanců a pokrčil rameny. „Asi jo, přestal jsem to sledovat.“ Povzdechla jsem a dál se rýpala vidličkou ve své snídani. Můj první den v Paříži začal opravdu „krásně“.  Jediná pozitivní věc na tom byla, že matka bude spokojená a já ji ještě další tři dny neuvidím. „Ráno ti volal Niall.“ Zamračila jsem se. „Kde vzal moje číslo?“ Nechápala jsem. „To by mě taky zajímalo, vzhledem k tomu, že ani já ho nemám.“ Zavrčel. „Počkat, ty jsi vzal můj hovor?“ Nadzvedla jsem obočí. Nervózně si promnul zátylek. „Jo, poznal jsem Niallovo číslo.“ Vymlouval se. „Um...aha.“ Zamumlala jsem. „Zlobíš se?“ Protočila jsem oči. „Co bys řekl?“ Povzdechl. „Takže jo.“ Hádal. „Nemůžeš jen tak brát moje hovory! Ani ten blbej kus papíru, kvůli kterýmu tady trčím, tě neopravňuje k tomu, lézt do mého soukromí!“ Chuť na snídani mě definitivně přešla. Prudce jsem vstala od stolu a zamířila ke dveřím. „Kam jdeš?“ „Nevím! A i kdybych to věděla, tobě to neřeknu!“ Odsekla jsem a vyšla z apartmá na chodbu.

Obloha byla jasně modrá a teploty se vyšplhaly až k dvaceti stupňům. Seděla jsem v útulné kavárničce nedaleko Eiffelovky, na kterou jsem měla nádherný výhled. Bezmyšlenkovitě jsem popíjela latte a pohledem hypnotizovala svůj mobil. Nakonec mi to nedalo.

Odkud máš moje číslo?

Před odesláním jsem nakonec přidala ještě smajlíka, nechtěla jsem, aby to vyznělo hnusně, jen mě vážně zajímalo, kde Niall sebral moje číslo, já mu ho nedávala, tím jsem si byla jistá, ani nikomu z kluků. Odpověď přišla během minutky, ale nijak zvlášť mě nepotěšila.

To je tajemství. Jak je v Paříži?

Vážně mi volal jen proto, aby si popovídal o tom, jak je v Paříži? To asi těžko. Určitě už musel vidět noviny. Povzdechla jsem a stiskla vytáčení. „Počasí krásný, hotel perfektní, jídlo dokonalý, ale kazí to Harry.“ Řekla jsem místo pozdravu, jakmile přijal můj hovor. Zaslechla jsem jeho pobavený smích. „Co je na tom k smíchu?“ Nechápala jsem. „Každá Directionerka by dala nevím co za to, aby mohla strávit jen jediný den s Harrym v Paříži, a ty si stěžuješ.“ Povzdechla jsem. „Jen to řekni. Jsem příšerná.“ Nespokojeně zamručel. „S tím nesouhlasím. Podle mě jsi výjimečná.“ „Děkuji za kompliment Blondie a teď zpátky k hlavnímu tématu. Kde jsi vzal moje číslo?“ „Promiň, ale to ti nemůžu říct.“ „A řekneš mi aspoň, proč jsi volaĺ?“ Zajímala jsem se. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Začal opatrně. „Samozřejmě pochopím, když řekneš ne, máš Harryho a já jsem…já. Vlastně předpokládám, že řekneš ne, určitě řekneš ne, takže vlastně ani nemá smysl se tě ptát. Radši na to zapomeň.“ Vykoktal ze sebe, nepatrně se mu třásl hlas a mlel nesmysly. Přesto jsem naštěstí pochopila, kam směřuje, a byla jsem odhodlaná, mu dodat trochu sebevědomí. „Nialle?“ „Ano?!“ Znejistil. „Zeptej se mě.“ „Na co?“ „Na to, na co jsi se chtě zeptat, zeptej se mě prosím.“ Zhluboka se nadechl. „Nešla bys se mnou na rande?“ Vyhrkl a já se pousmála. „Půjdu ráda.“ „Cože?!“ Vyjekl překvapeně. „A co jsi čekal? Že tě odmítnu?“ „Vlastně jo. Přesně to jsem čekal.“ Souhlasil. „Proč? Řekni mi jeden jediný, rozumný důvod, proč bych tě měla odmítnout?“ „Protože se ti líbí Harry?“ Odfrkla jsem si. „Líbí se mi spousta kluků, ale nic to neznamená.“ „Ne?“ Zasmála jsem se. „Ne.“ „Takže se mnou na to rande půjdeš?“ Ujišťoval se. Byla tak rozkošný, v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než být u něj a moci ho obejmout. „Chybíš mi.“ Zašeptala jsem. „Opravdu?“ Nechápala jsem, proč je tak překvapený a nejistý. Musel přeci vědět, jak na holky působí jeho kouzelný úsměv a hluboké, modré oči. Musel vědět, jak lehké je si ho oblíbit a jak je naopak těžké, být bez něj. „Nialle! Samozřejmě, že mi chybíš!  Strašně moc. Místo toho tvého "opravdu", jsi měl říct, ty mě taky.“ Poradila jsem mu. Uchechtl se. „Taky mi moc chybíš. Bez tebe je tu ticho a prázdno.“ Postěžoval si. „Za tři dny jsem zpátky, neboj. A vyrazíme do Nando’s a potom do kina na pořádný, nefalšovaný horor.“ Navrhla jsem. „To by bylo super!“ Zasmál se nadšeně, ale po chvíli se zarazil. „A co Harry? Neměli bychom se ho nejdřív zeptat, jestli mu to nebude vadit?“ Zaúpěla jsem. „Proč by mu to mělo vadit? Jsem pro něj jenom způsob, jak si vyžehlit problémy. Všechno co spolu máme, je napsané na papíře, který jsme podepsali, ten papír je náš vztah, naše falešná, vymyšlená láska, která má oklamat lidi okolo. Ne Nialle, jsem si jistá, že Harrymu to vadit nebude.“ Ve skutečnosti jsem si tím tak jistá nebyla.

Zpátky do hotelu jsem se vrátila až kolem poledne. Harryho jsem našla na balkóně, seděl na proutěné pohovce a zamyšleně pozoroval město, žijící si svým vlastním, chaotickým životem. Z hotelu byl krásný výhled na téměř celou Paříž, zalitou tekutým zlatem sluneční záře. Váhavě jsem vkročila na balkon a zůstala stát u dveří. „Harry?“ Stočil ke mně svůj pohled a pousmál se.  "Ano?" „Musíme si promluvit.“ „Tahle věta nikdy neznamená nic dobrého.“ Povzdechl a poklepal na volné místo vedle sebe. „Tvoje hovory už brát nebudu, slibuju.“ Přikývla jsem. „To bylo fajn, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla.“ Zatvářil se nechápavě. „Tak o čem?“ „Jde o mě a Nialla.“ Zamračil se. „Myslím, že ti nerozumím.“ Řekl opatrně a upřeně se mi zahleděl do očí. „Pozval mě na rande a já souhlasila.“ Jeho výraz zamrzl a přidrzlý úšklebek se pomalu vytratil. „Rande?“ Zašeptal nevěřícně. „Ano. Samozřejmě si dáme pozor, nikdo nic nezjistí, neboj. Smlouvu neporuším.“ Zaťal pěsti a odvrátil ode mě pohled. „A říkáš mi to proto, že chceš povolení, abys s ním mohla být?!“ Zavrčel, nepřijal to tak, jak jsem očekávala. „Nechci ti nic tajit, pokud…“ „Pokud nebudu souhlasit, pokud ti nedovolím s ním jít na rande, nebo si s ním něco začít, tak co? Poslechneš mě a necháš to být?“ Nadzvedl obočí. „Harry o co ti jde?!“ Nechápala jsem. „O co mi jde? Že by o tebe?“ „Mezi námi nic není!“ Namítla jsem. „Protože ty to přehlížíš! Nevzal jsem tě sem jen tak pro nic.“ Zašeptal a sklouzl z proutěné sedačky. Klečel přede mnou na zemi, být v telenovele, vytáhne prsten a požádá mě o ruku. Místo nabídky sňatku uchopil můj obličej do dlaní a přinutil mě tak dívat se mu do očí. „Vzal jsem tě sem, abych ti dokázala, že ať jsem udělal cokoli, nejsem špatný člověk. Vzal jsem tě sem a doufal v to, že všechny ty lži, napsané na papíře, by se mohly stát skutečností. Chci, aby se staly skutečností. Chci tě představit rodině, přátelům, fanynkám, chci tě přitom držet za ruku a mít jistotu v tom, že až tenhle rok skončí, ty nenasedneš na první letadlo a nezmizíš. Nechci, abys s Niallem šla na rande, ale nemám právo ti to zakazovat, stejně jako nemám právo brát tvoje hovory.“ Ušklíbla jsem se. „Ale já to nevzdám, a pokud mi teď neřekneš, že o mě nemáš zájem a že mě nikdy nebudeš milovat, tak budu bojovat.“ Mlčky jsem na něj vyjeveně civěla, neschopná slova. Spokojeně se usmál. „Věděl jsem to.“ Zašeptal a přiblížil se ke mně.