In the grip of love (season 1)

In the grip of love

Ještě než začnete číst, bych vás ráda upozornila, že spousty věcí se tu nebude shodovat se skutečností, vím to, beru to na vědomí, ale já to tak prostě chci a to jde, tohle je Fan Fiction, takže skutečnost tu není podstatná, děkuju za pochopení :)

Londýn. Ulice plné aut a pospíchajících lidí. Oblohu halila temná, dešťová mračna a hrozila prudkým lijákem. Nepovažovala jsem ho za svůj domov, i když jsem se tam narodila. Ne, mým domovem byla Afrika, divoká a nespoutaná, žhavé slunce, rozpálený písek a volné pláně, plné pasoucích se zeber, kam až oko dohlédlo. Byla jsem s ní svázána neporušitelným poutem, které z ní dělalo můj skutečný domov. S Londýnem mě nic nespojovalo, vzpomínky na něj byly mlhavé, plné smutku, zklamání a bolesti. A přesto jsem se tam vracela, i když nedobrovolně.

Cítila jsem se jako nevítaný cizinec a všichni to věděli, viděli to. Otáčeli se za mnou a malé děti na mě ukazovaly, Neměla jsem jim to za zlé, byla jsem jiná než oni a to je fascinovalo. Má pleť byla snědá, opálená po skoro šesti letech, strávených v Africe. Světlé, blond vlasy se mi v prstencích divoce vlnily až k pasu, neměla jsem potřebu s nimi něco dělat, proč taky? V Africe je každému jedno, jak vypadáte. Když jsem kolemjdoucím opětovala pohled, urychleně sklopily zrak a pospíchali pryč, neznala jsem nikoho, kdo by se dokázal dlouho dívat do mích temně hnědých, téměř černých očí, byly nepřirozeně děsivé, ale byly pravé, nenosila jsem kontaktní čočky, jak si lidé myslely. Podzimní teploty v Londýně byly nízké, věděla jsem to, když jsem v Africe, kde bylo pětadvacet stupňů, nasedala na letadlo směr Londýn, ale přesto jsem se neoblékla do ničeho teplého. A tak jsem kráčela přeplněnými ulicemi jen v džínových šortkách a volném, bílém, průhledném triku s hlubokým výstřihem a nápisem I LOVE FOOD, růžová barva nápisu ladila s mými kotníčkovými Converskami, které jako jediné odpovídali současnému, Londýnskému počasí.

Mohla jsem si vzít od letiště taxi, ale měla jsem jenom batoh a jednu tašku, nic těžkého a potřebovala jsem si pročistit hlavu, přijít na to, co mám mamce vlastně říct. Neviděli jsme se skoro šest let. S tátou jsme odjeli po jejich rozvodu, když mi bylo jedenáct a od té doby nezavolala, ani nenapsala. Neměla o mě nejmenší zájem a pak si prostě jednoho dne zavolá a nakáže mi, že se mám okamžitě vrátit do Londýna. Nedokázala jsem to pochopit, ale musela jsem poslechnout, po rozvodu mě do péče dostala ona, ale nechtěla mě, proto jsem mohla bez potíží odjet s otcem. Co se změnilo? Proč měla o mě najednou takový obrovský zájem? Nenašla jsem odvahu se jí na to zeptat.

V pravé ruce jsem žmoulala papírek s adresou, kde jsem měla mamku hledat. Nebyla jsem jistá, co jsem čekala, každopádně, jsem se ocitla před dveřmi sídla jakési firmy, Sedglay Corporation. Dle jména jsem soudila, že firmu vlastní matka. Očividně to dotáhla vážně daleko. Zmuchlaný papírek jsem strčila do kapsy a s povzdechem vkročila dovnitř. Luxusní interiér mě jen utvrdil v tom, že mamce se vážně daří. Zamířila jsem k recepci, za pultem seděla postarší, elegantně oblečená žena. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem a čekala, až uráčí vzít moji přítomnost na vědomí. Odkašlala si a změřila si mě povýšeným pohledem. „Mohu vám pomoci?“ Neznělo to ani trochu mile. „Hledám Sarah Sedglay.“ Recepční povytáhla obočí. „A vy jste kdo?“ „Alexis Sedglay, její dcera.“ Odsekla jsem podrážděně. Recepční mě přejela nevěřícným pohledem. „Nevím o tom, že by měla slečna Sedglay dceru.“ Povzdechla jsem a promnula si spánky. „Nedivím se, když jsem byla šest let v Africe.“ Zavrčela jsem. „Podívejte, letěla jsem skoro pět hodin z Nigérie do tohohle posranýho města! Mám hlad, jsem unavená a tohle je poslední místo, kde bych právě teď chtěla být! Takže madam, laskavě zvedněte telefon a zavolejte slečně Sedglay, že na její přání jsem tady a jsem naštvaná!“ Vyjeveně na mě chvíli civěla, než sáhla po telefonu. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila k pohovce vedle recepčního pultu.

„Líbí se mi tvoje triko.“ Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem. Přátelsky se na mě usmíval a zvídavě mě pozoroval. Byl asi o hlavu vyšší než já, víc jsem si ho prohlédnout nestačila, jelikož jsem se ztratila v jeho modrých očí. „Díky.“ Odtrhla jsem od něj pohled, nervózně si prohrábl blond rozcuch a ukázal na místo vedle mě. „Můžu?“ Přikývla jsem a on se posadil. „Jsem Niall.“ Představil se. „Alie.“ Zkrátila jsem svoje jméno, které jsem nesnášela. Samozřejmě mi ho dala matka, Alexis. Ani tátovi se nelíbilo, proto mi začal říkat Alie. „Přiletěla jsi z Afriky? Nechtěl jsem poslouchat, ale řekla jsi to dost nahlas.“ Pokrčil rameny a nevinně se usmál. „Jo.“ Přikývla jsem. Líbil se mi, ale vážně jsem neměla chuť se momentálně s kýmkoli vybavovat. „Slečno?“ Přicupitala ke mně recepční s provinilým výrazem. „Můžete jít, jste očekávána.“ Zamumlala, asi se bála o svoje místo. Přikývla jsem, popadla tašku a otočila se na Nialla. „Ahoj.“ Pousmála jsem se a zamířila k výtahu.

„Alexis!“ Vrhla se ke mně matka, jakmile jsem otevřela dveře její prostorné kanceláře. Objala mě a několikrát políbila na tvář. „Alie prosím.“ Opravila jsem. „Samozřejmě zlatíčko, tahle zkrácenina se mi moc líbí. Jsem ráda, že jsi konečně doma.“ Vykouzlila až příliš dokonalý, falešný úsměv a posadila se na pohovku před svým stolem. Světlé vlasy, které jsem měla po ní, měla stažené do drdolu, byla profesionálně namalovaná a na sobě měla elegantní kostýmek. „Vypadáš úchvatně miláčku, i když máš na sobě tohle.“ Zamračila se, jasně že se jí moje oblečení nelíbilo, jí se nikdy nelíbilo to, co mě. „A co ty vlasy?“ Mlaskla a zavrtěla hlavou. „Ještě že jsem natolik prozíravá a tušila jsem, v jakém stavu se vrátíš.“ Stavu? Bylo mi fajn! „Za hodinu tě čeká kadeřnice a kosmetička a potom vyrazíme na nákupy.“ Šveholila a nadšeně se usmívala. „Víš, jsem vlastně dost unavená a mám hlad.“ Namítla jsem. „Samozřejmě si potom zajdeme na jídlo a pak pojedeme domů.“ Tohle úplně nevyšlo, ale nemělo cenu protestovat, matka si vždycky prosadila svou. Otec mě varoval, že pro své vlastní dobro jí nemám raději odmlouvat. Jenže to nebyl ani trochu můj styl, já měla vždycky svoji vlastní hlavu. „Nemohli bychom to odložit až na zítřek?“ Zkusila jsem to. „Ale zlatíčko, co je důležitější než to, jak vypadáš?“ Zatrylkovala a já měla chuť po ní něco hodit. Co je důležitější než vzhled? Všechno! Nahlas jsem to ale neřekla. „Nic.“ Zamumlala jsem, aby byla spokojená, povedlo se. Zase se tak falešně usmála. „Přesně tak.“