Všechna šeď světa

Kapitola patnáctá

 Neměl jsem s Elanor poslední hodinu. Obvykle jsem vycházel ze třídy mezi posledními, abych se nemusel mačkat u skřínek a na chodbě, ale tentokrát jsem svou obvyklou rutinu porušil a vyběhl, jakmile zazněl první tón zvonku. Ani jsem si nevytáhl učebnice z tašky, nechal jsem je, ať mi mordují záda, vyběhl jsem před školu a tam jsem nervózně přešlapoval, ohlížel se po všech vycházejících studentech, ignoroval nemilé pálení v mém obličeji a čekal.

A čekal...

A čekal.

Deset minut po konci vyučování jsem začal být lehce nervózní, protože Elanor nikde. Pomalu mě začala popadat nepříjemná nervozita. Žádné šimrání v břiše nebo sucho v puse, ale najednou... Nepříjemný břichabol s neustávající bolestí hlavy a nepříjemným pocitem v žaludku. Přišlo mi, že dělá kotrmelce, přetáčí se, dělá na sobě uzly a tráví sebe samého... Neskutečné.

Podobně, jako ráno z lesů stoupá pár z potoků, mě opouštěla naděje, že se Elanor ukáže, že někdy překonám sebe samého, a že někdy... Konečně poznám, co znamená pojem „azurové nebe". Jenže nebe bylo toho dne pod mrakem, což znamenalo, že azurové nebe ani toho dne neuvidím. To však neznamenalo, že nemohu vidět ostatní barvy. Stačí jen... aby přišla.

A skutečně přišla. Jenom vyšla ze dveří, cítil jsem, jak se mi zrychluje tep, potí se dlaně a nervozita pomalu ovládá mé tělo. Bylo mi jasné, že jsem na ni tupě zíral, jako celou dobu, ale bylo mi to jedno. Já se na ni musel dívat, nebyla možnost, aby mě pohled na ni někdy omrzel nebo se mi znechutil. A jediné, co jsem si přál, bylo to, aby to ona cítila alespoň z poloviny tak, jak jsem to cítil já – protože to by ke spatření barev stačilo.

„Ahoj," vyhrkl jsem okamžitě. Stále jsem i po těch hodinách cítil krev ve svém nose a ústech. Mluvil jsem trochu přidušeným hlasem, který zněl, jako kdybych mluvil víceméně přes nos.

„Ahoj," hlesla s nervózním zamračením. „Než půjdeme, můžu se na něco zeptat?" otázala se.

Bylo mi jasné, že chce říct to, co chtěla už na oválu, ale tentokrát nás vyrušila učitelka. Teď už nic nebránilo tomu, aby řekla něco, co mě potěší, zraní anebo to nijak mou existenci neovlivní. Na její otázku jsem však souhlasně přikývl. Ať to bylo cokoli, potřeboval jsem to vědět.

„Co si od toho všeho... Slibuješ?"

Cukl jsem celým tělem, které tu otázku nejdříve nepochopilo. Brýle mi sklouzly níže na špičku nosu, ukazovákem jsem je zvedl zpátky ke kořeni, než jsem vůbec odpověděl. Mezitím jsem měl čas na to, abych si promyslel, co na to odpovědět tak, abych neztrapnil sebe a zároveň nezničil své možné naděje.

Věděl jsem, co přesně si od toho slibuji a co chci. Nejdříve jsem chtěl, abych si rozuměl s nějakým člověkem a nebyl na světě zcela osamělý. Přál jsem si, abych někdy mohl chytit cizí ruku a pocítit tu rozkoš. Chtěl jsem poznat, jaké to je, když svět nabírá odstínů. Přál jsem si poznat, co znamená, že lidské oko rozezná až deset milionů barevných odstínů. Ale prý bylo možné, že jich rozezná i více, pokud má nějakou zvláštní poruchu. Chtěl jsem poznat, jaké to je pocítit sexuální touhu k někomu a tuto touhu v někom probouzet. Chtěl jsem ochutnat cizí rty, cítit to něžné objetí, kdy cizí ruce pátrají po mém těle a v neposlední řadě sex. Jo, to mohla být taky zábava... Ale ne dneska odpoledne. Na to byl čas.

Takže... co jsem si přesně sliboval od toho, že jsem s ní chtěl jít ven? Hodně věcí.

Mohl jsem to říct? No to rozhodně ne, pokud jsem alespoň jednu věc z toho seznamu chtěl někdy pocítit.