Všechna šeď světa

Kapitola první

 Tak staří být nemohli, ale už jim muselo být přes padesát. Ten chlap musel být o pět nebo více let starší. Podle jeho zevnějšku a držení těla mi připadal jako nějaký vznešený vysokoškolský profesor vyučující literaturu. Doma musel mít určitě obrovskou hromadu knih, ze kterých by se dalo vyrobit mnoho papírových vlaštovek.

Žena se zdála jako někdo, kdo peče velké množství sušenek, připravuje citronovou limonádu pro svoje milovaná vnoučata a miluje kriminálky, které vždycky vyřeší půl hodiny před koncem pořadu.

Stál jsem proti dveřím, ruce schované v kapsách vytahaných kalhot, hlavu skloněnou k zemi a pootočenou do strany. Odmítal jsem se na ty lidi dívat více, než bylo potřebné a navíc se mi nelíbilo, jak se oni dívají na mě.

„Simone, posloucháš nás?" ozval se jeden mně známý hlas. Opatrně jsem zvedl hlavu, když řekla mé jméno, podíval se na vytáhlou ženskou s pevným drdolem na hlavě, která seděla za velkým stolem, ruce měla spojené na jeho desce a upřeně se na mě dívala, zatímco ti dva postarší lidé seděli v křeslech na druhé straně stolu.

„Tlochu," zamumlal jsem k ní s pokrčením ramenou.

Dostalo se mi tří rozdílných reakcí. Muž se lehce pousmál, jeho žena se zamračila a ředitelka mě okřikla, abych nebyl drzý.

„Víte, paní ředitelko," spustil jsem sám, jakmile přestala být tolik napjatá z komunikace se mnou. Před pár lety o mne jednou řekla, že jsem nejdrzejší had, který kdy v sirotčinci byl. Má odpověď, že mi to je ctí, jí rozčílila natolik, že mě div neuhodila před všemi opatrovateli a dětmi. „Jestli jste mě zavolala ohledně adopce... Nemám zájem. Jsem tu pomělně dost spokojený. Máte tady knihy, máte klavíl, teplé jídlo dvaklát denně, postel plo každého z nás... Nic mi nechybí," pokrčil jsem zlehka rameny, prostředníčkem si posunul brýle ke kořeni nosu, zapřel se o futra dveří a sledoval překvapené reakce ředitelky i staršího páru.

Viděl jsem, jak v ředitelce bublá vztek a nutkání prohodit mne oknem. Věděl jsem, že si nic nepřála více než to, aby se mne zbavila. Chápal jsem ji, já se sebou žil patnáct let, sám sebou jsem byl unavený a vycházet se sebou nebylo také zrovna lehké.

„Víš, Simone, že jiní by dali cokoli za to, aby někdo řekl, že je přijme k sobě do rodiny?" zeptala se co nejklidnějším hlasem dovedla, ale zatínala ruce tak naštvaně do stolu, že ho div neprodřela skrz na skrz.

Našpulil jsem zamyšleně rty, podíval se ke stropnímu světlu, které osvětlovalo bílým světlem pochmurné místo, zamyslel se nad tím, kolik ze všech dětí by skočilo nadšeně po jakémkoli člověku, které by se ho ujalo a moc dobře jsem věděl, že všichni. Až na mě.

„Víte, paní ředitelko, já skutečně nechápu, ploč by se kdokoli chtěl ujmout někoho, jako jsem já," povzdechl jsem si zoufale, hlavu vrátil do normální pozice a střelil pohledem po těch dvou lidech, kteří na mě s poměrně velkým klidem koukali z křesílek. Cožpak je mé chování nevykolejilo?

„Můžeš se zeptat sám," vyzvala mě ta puritánská ženština a rukou poukázala k tomu postaršímu páru, který se zlehka usmíval a přitom se držel za ruce. Všiml jsem si těch spojených rukou jako první a přemýšlel nad tím. Viděli barvy... Určitě je viděli. Sledovali mě... Viděli mé barvy.

„Ploč?" zeptal jsem se jich lehce vykolejený. Přál jsem si, aby se pustili, aby byli slepí, jako jsem byl já. Pro mě to byli dva lidé, muž s bílými a žena se světle šedými vlasy. Oba dva měli tmavě šedé až černé oblečení, pokožku světle šedou. Ale oni? Museli vidět barvu mého oblečení, vlasů, pokožky, očí... Jako kdyby v té chvíli byli něčím víc, než jsem byl zrovna já.

„Prý hraješ na klavír, také hraji a doma jeden máme," promluvila sladkým hlasem žena. Zlehka se usmála, na obou stranách tváří se jí objevila vráska od úsměvu, přimhouřila oči a stiskla dlaň svého manžela. Tiše jsem nad tím zaskřípal zuby – cožpak ho nemohla pustit?!

Pokrčil jsem však nad ženiným argumentem rameny. Klavír jsme měli i v sirotčinci a dokonce jsme na něho mohli hrát. Vlastně jsme museli, pokud jsme prokázali jenom trochu umu.

„Také máš rád knihy, jsem profesor literatury," BINGO, „takže mám poměrně dost knih, které by tě mohly zaujmout." Ten pohled, který se na mě podíval, jakmile domluvil mě donutil zasmát se. Viděl, co jsem prováděl knihám, ale přesto byl odhodlaný pustit mě k těm jeho? Neříká se tomu naivita?

„Tyhle dvě věci jsou i tady," namítl jsem okamžitě, než kdokoli stačil otevřít pusu, aby řekl cokoli dalšího, co by mě nepřesvědčilo o tom, abych přijal nový domov. „Navíc, adoptují se mimina. Jsou loztomilá, maličká, ublečená... Lidi je milují, ploč si nevezmete mimino?" namítl jsem s dalším pokrčením ramenou.

„Protože už nejsme nejmladší, a kdo by se postaral třeba o desetileté dítě, kdybychom my nebyli? Skončilo by opět zde," vysvětlil mi ten muž klidným hlasem, který se hodil k vypravěči příběhů a pohádek.

Na to jsem už skutečně neměl co namítnout, ale beztak jsem zase jenom pokrčil rameny ve znamení, že je mi to jedno.

„Ale pořád tu jsou jiní," namítl jsem už s kapkou zoufalství. Nechtěl jsem opustit místo, kde jsem vyrostl, protože jsem se bál a nebyl si jistý kýmkoli, kdo přišel zvenčí a chtěl narušovat náš prostor a kolektiv, který jsme si budovali.

„Máme své důvody, Simone," odpověděl muž klidným hlasem.

Nic dalšího jsem neřekl. Odvrátil jsem od všech přítomných zrak, zadíval se k zemi ze šedého dřeva, přimhouřil oči, sledoval, jak mi brýle postupně kloužou z nosu, v kapsách kalhot se pokusil sevřít pěsti a nechal je, aby tedy o mém osudu rozhodli jiní. Stejně jako klišé hrdinové v knihách byli ovlivněni tím, co napsal autor, já byl ovlivněn dospělými.