Všechna šeď světa

Kapitola šestá

 Má neschopnost začlenit se do týmu a nutkání být sólovým hráčem, který na svá bedra převezme veškeré úspěchy – stejně tak i potíže a kritiku –, se projevila už následujícího dne, kdy jsem byl v šortkách a bílém tričku společně s nátělníkem, který měl za úkol odlišit mě a mé spoluhráče od druhého týmu. Bylo to vtipné. My jsme měli mnohem tmavší, takřka černý velice vzdušný nátělník bez čísel, zatímco druhý tím měl světlý a s čísly na zádech. Co vlastně bylo to vtipné? Učitel, asi třicetiletý muž s ranním strništěm a mohutnými rameny, je nazval „barevné odlišováky", ale my jsme barvy vidět nemohli.

Postával jsem s rukama v kapsách na konci houfu chlapců, kteří byli jmény vyvoláváni do týmů, které vedli dva jiní kluci z mé třídy. Jeden měl pod okem velkou pihu, která mě rozesmívala, zatímco ten druhý byl robustnější a jeho obočí bylo prakticky srostlé. Pouze půl mozkem jsem vnímal, jak jsou jednotlivá jména volána do týmů, jak se jim předávají ty vtipně barevné rozlišováky a jenom jsem čekal, až zůstanu samotný, abych byl následně přiřazen k nějakému týmu. Pochyboval jsem, že bych byl vybrán dobrovolně, vzhledem k tomu, že mě neznali.

A měl jsem pravdu. Učitel mě přiřadil do týmu srostlého obočí.

Okamžitě jsem byl poslán do obrany, protože jsem tam dle všeho neměl co zkazit. Pokrčil jsem nad slovy kluků rameny a nevnímal, mně to bylo skutečně jedno.

A jelikož se při hře většina dění odehrávala na druhém konci hřiště, měl jsem poměrně volnou chvíli, mohl se nahřívat v ranním slunci a na vnějším oválu mi bylo dopřáno, abych sledoval dívky z vlastní, ale i z vedlejších tříd, jak běhají, rozcvičují se, vypínají hruď, protahují si stehna a buď se smějí se svými kamarádkami, nebo špulí rty nad příkazy učitelky s koňským ohonem a šusťákovou mikinou.

Mezi nimi byla i Elanor. Rozcvičovala se stranou od ostatních, vlasy měla spletené do jednoduchého copu na zádech, tmavé kraťasy ji odhalovaly prakticky celá stehna, na čele ji rašila kapička potu a zdála se zamyšlená. Dívala se stranou ke skupince čtyř dívek, které se něčemu hihňaly.

Z ničeho nic vzduch protnul výkřik mého jména a následně i míč, který mi škrtl nos a přeletěl přes hranu hřiště na ovál, kde se stále skupina dívek rozcvičovala.

Vyslechl jsem si vulgární nadávku od srostlého obočí, kterou jsem přešel s blbým zaksichtěním a na výzvu učitele se vydal pro míč.

Nenamáhal jsem se s hledáním branky a jejím procházením, zkrátka jsem víc jak metr vysokou dřevěnou zábranu přeskočil, vlezl na ovál a šel proti míči, který se válel pár metrů před Elanor, která se stále dívala do neznáma.

Nejspíše mě viděla periferním viděním, ohlédla se, lehce se usmála a udělala těch pár kroků, aby mi mohla míč podat. S tichým zamumláním díku jsem ho od ní převzal a hodil do hřiště, kde už nervozně překračoval kapitán mého týmu. Nechápal jsem, co to obočí tolik zaujalo na fotbale – neuměl ho hrát, furt fauloval a ještě sotva trefil branku, když stál půl metru před ní.

„Ty nebudeš sportovec, co?" ozvala se tiše Elanor, která se tak odpojila od své vlastní třídy, která už poslouchala učitelku, která vysvětlovala princip štafety.

Pokrčil jsem neurčitě rameny. Měl jsem sport rád, ale neměl jsem u něho rád lidi... Ironie.

„Ty taky ne," řekl jsem jí na oplátku. Ale nepřišlo mi to tak. Byla hubená, nohy měla neuvěřitelně dlouhé, postavu krásnou. Možná měla však rychlý metabolismus a ve skutečnosti celé dny ležela na gauči.

„Ne, to ne... Nemám ráda sport. Nebaví mě to," přitakala lehce a rázem se zamračila, jakmile byla okřiknuta učitelkou, aby se věnovala vlastní skupině. I já byl následně vyhnán, abych pokračoval ve fotbale a nevybavoval se s holkama.

Měl jsem chuť učitelku upozornit na to, že jsem se nevybavoval s holkama, nýbrž pouze s jednou dívkou, která nesla jméno Elanor.

Ač jsem se měl držet v obraně, dokázal jsem dát sólově dva góly. To se nelíbilo učiteli z toho hlediska, že jsem hrál sólově a obočí se to nelíbilo, protože jsem je zkrátka dal já a ne on. Přivedl jsem tak náš strašný tým k vítězství, ale žádnou ovaci za to nesklidil, protože jsem stále byl tím novým a určitě i divným klukem, co neuměl říct R a nosil příšerně velké brýle.

Když mě ráno vezl Albert do školy, upozornil mě, že mě odpoledne nebude mít kdo vyzvednout. Měl jsem si tedy cestu podrobně zapamatovat, případně jet autobusem a dojít pouze dvě ulice, které snad už nějak zvládnu sám. Moc se mi nápad o procházce nezamlouval, ale autobusem jsem jezdit neuměl a tak jsem se moc rozhodovat nemohl – musel jsem jít pěšky a doufat ve své orientační schopnosti.

Chvíli jsem postával před školou, kousal do sladkého jablka, které jsem měl přibalené k obědu, sledoval, jak postupně mizí školní autobusy, jak si rodiče jedou pro své ratolesti – dokonce i pro obočnatce – a starší dokonce odjíždějí vlastním autem nebo jdou pěšky. Měl jsem v plánu vyjít až poté, co se prostor před školou vylidní a mezitím jsem si představoval svou cestu v hlavě.

„Zase tě vyzvedne babička?" ozval se za mnou mně už známý milý hlas. Otočil jsem se přes rameno, zakroutil hlavou a znovu kousl do jablka.

„Jdeš pěšky? Nebo tě vyzvedne někdo jiný?" ptala se dál.

„Pěšky," odpověděl jsem ji, jakmile jsem spolkl sousto jablka.

„Jakým směrem?" kladla mi další a další otázky, já odpovídal co nejmenším počtem slov to šlo.

Pouze jsem hlavou pokynul daným směrem a nic dalšího neřekl.

Pouze přikývla, pousmála se na jeden koutek a sdělila mi, že minimálně kousek cesty máme společný.

Nic jsem nenamítal a pouze jsem vyšel chvíli po ní, zahodil ohryzek od jablka a odpovídal na další kladené otázky, které mi na jednu stranu lezly krkem, ale na druhou stranu jsem neměl co na práci a rozptýlení by bylo vhodné.

Neptala se vlastně na nic zajímavého, vlastně mě zaujala až ta poslední rozsáhlejší otázka, která začala prostým pronesením: „Tu matiku si dohnal rychle. Už to chápeš, ne?"

Přitakal jsem. Bylo to prosté a primitivní, co na tom nešlo pochopit?

„Myslíš, že bys mi to mohl... vysvětlit?" zeptala se opatrně. Zdálo se mi, že se styděla za svou nevědomost. A přesto, že jsem látku považoval za prostou, neodsuzoval jsem lidi, kteří tomu nerozumí.

„Jestli si myslíš, že to ode mě pochopíš...," zamumlal jsem si s pohledem na nebe, které bylo plné nadýchaných mráčků.

„Skutečně?" rozzářila se. Dokonce se i zastavila a civěla na mě s pootevřenou pusou a mírným úsměvem.

„Řekni si kdy... Mně to je jedno," pokrčil jsem rameny, schoval ruce do kapes džínů a pomalu pokračoval dál. Nakonec i ona pokračovala v chůzi, jakmile viděla, že já nepostojím.

„Šlo by to... dnes? Jenom krátce. Zítra píšem," pípla.

To pro mě byla novinka... Asi bych měl dávat v hodinách pozor, kruci. Nevadí. „Jestli chceš. U nás by nikdo neměl být doma,," navrhl jsem mimoděk.

Z neznámého důvodu jsem nesnášel samotu. Byl jsem rád sám, ale nesnášel jsem, když jsem byl sám v prázdném pokoji nebo domě. Cítil jsem se maličký, osamělý a nechtěný. A jestli jsem pro zbavení toho pocitu měl vysvětlovat matematiku... Klidně bych ji vysvětlil i obočnatci.