Všechna šeď světa

Kapitola druhá

 Mohla se mi stát snad ta nejhorší možná věc. Jejich jména totiž zněla Albert a Rose Standfordovi. Záměrně jsem se celičký život vyhýbal slovíčkům, která v sobě měla písmena R, abych nepoukazoval na svůj menší nedostatek; neschopnost vyslovit písmeno R. Přes dlouholeté snahy naučit mě to, jsem stále to písmeno zaměňoval s L, ale nestyděl se za to. Bylo to moje, sice to nebylo nic pozitivního na mé osobě, nic, čím bych se mohl vychloubat nebo pyšnit, ale... Cítil jsem se prazvláštně nadřazen světu, když mě nebyl schopen něčeho tak prostého naučit.

Poněvadž jsem musel tomu staršímu manželskému páru nějak říkat, musel jsem si začít zvykat na to, že svou dysfunkci ohledně písmena R budu mít na stříbrném podnose mnohem častěji. Jako třeba toho rána týden a půl poté, co jsem sbalil jednu svou tašku, kterou jsem měl a navždy odešel z místa, kde jsem vyrůstal.

„Albelte?" volal jsem zmateně po domě, přičemž jsem se ještě snažil zapnout zaseklý zip batohu, který jsem dostal jenom před třemi dny. Krám pitomej to byl. „Albelte, nestíháme," zavolal jsem znudeně, trhnul zipem a konečně ho tak zavřel, abych si mohl hodit batoh přes rameno na záda.

„Ne, ty nestíháš," ozvalo se na mě z dolního poschodí, kde už skutečně stál postarší muž v lehkém kabátě a klíčky od auta.

„Oh," pronesl jsem poněkud překvapeně. Byl bych totiž prodal duši za to, že ještě před pár minutami byl v koupelně v županu a ne oblečen a připraven k odjezdu.

„Víš, možná bychom mohli ploblat ještě onen fakt, co se domácí výuky týče," odkašlal jsem si důležitě, rozpřáhl se, nadechl a snažil se vyslovit svůj požadavek a veškeré klady, které by to přinášelo. Prakticky neexistovalo nic, co by mi neumožnilo se vyučovat doma.

„Jsem si docela jist toho, že veřejná škola bude pro tebe tím pravým," odpověděl mi okamžitě, mávl ve vzduchu rukou, což jsem za ty dny pochytil jako náznak na to, abych zmlkl, že je konec diskuze... Aplikoval tohle i na svoje studenty? Jestli ano... Určitě nemohl být oblíbeným profesorem.

„Na dluhou stlanu jsem nikdy nebyl ve veřejné škole. Co když nezapadnu? Mohl bych mít tlauma a stal bych se podřadným žijícím tvolem," omílal jsem i přesto, že jsem už musel vyjít z malého domu na předměstí, otevřít dveře od novějšího vozu, který ještě voněl novotou a nastoupit i přes veškeré protesty, co se veřejného školství a společnosti uhrovitých vrstevníků týkalo.

„Simone," odkašlal si zlehka. „Bylo nám řečeno, že samotu zrovna nevyhledáváš. Mimo to hraješ na klavír, jsi sportovec a poměrně chytrý. Proč bys neměl zapadnout?" zeptal se mě.

Musel jsem se zašklebit. Jak jsem to řekl? Nenávidím knihy, protože hlavní hrdinové jsou stejní jako já? Oni jsou klišé, já jsem klišé, můj život byl až doposavad strašné klišé, o kterém by nikdo nikdy nechtěl číst.

„Tak já nevim, ale plotože jsem dokonalej?" zašklebil jsem se na to s odfrknutím. Pokud jsem se nemýlil, i hlavní postavy knih vždy byly neoblíbené, ač byly ve skutečnosti sebeúžasnější, talentovanější a sebechytřejší.

Albert se na mě však po té poznámce podíval takovým pohledem, který značil pouze to, že by mě nejraději vyhodil z auta na mokrou vozovku, kde by mě nechal přejet auty. Určitě si již musel pomyslet, že získání dítěte v jeho věku muselo být příšerným náporem na zdraví. A hlavně v případě mé adopce dvojnásobný nápor.

S klidem však byl schopen prohlásit: „A také nám říkali, že maskuješ strach za sarkastické poznámky a urážky."

Zmlkl jsem. Neměl jsem mu na to co říct, jelikož měl pravdu.

Auto tiše po pár minutách, při kterých jsem mlčel, zastavilo před šedou budovou. Před šedou budovou, kterou obklopoval šedý trávník se šedými keři a stromy, dveřmi procházeli šedí lidé, nebe bylo tmavě šedé, mraky ještě tmavší a slunce naopak zářilo světlejší šedavou barvou. Příjemný den.

„Zvládneš to sám?" zeptal se mě, jakmile jsem otevřel dveře a s přehnaně hraným nadšením vyskočil z auta a byl připraven bez jakéhokoli rozloučení nebo dalších slov zabouchnout dveře. Ne, že bych měl v plánu jít dovnitř, plánoval jsem se otočit a jít zpátky k Standfordovým domů, kde by si mě pár hodin nikdo nevšiml, jelikož Albert mířil do práce a Rose měla pochůzky.

„Zvládám tyhle věci sám už skolo šestnáct let, zvládnu to i teď," odpověděl jsem mu s pokrčením ramenou.

„Fajn, hledej ředitele. Očekává tě. Jestli zjistim, žes utekl...," zasekl se, nechal pusu pootevřenou a já mezitím netrpělivě vyčkával na to, co se stane.

„Potlestáš mě? Zmlátíš? Domácí vězení?" napovídal jsem s cukáním koutků. Chtěl jsem se smát. Přeci jen... to rodiče dělávali, ne? Trestali své děti za to, že neuposlechly. Ale já jeho syn nebyl. Byl jsem synem nikoho, ale přebýval jsem u Alberta a Rose, kteří mohli být mými prarodiči.

„Ne, přivedu tě do školy za ručičku, horší, že?" odpověděl se značným zmatkem a nejistotou ohledně toho, co si ke mně dovolit. Mohl udělat cokoli.... Potrestat, uhodit, domácí vězení, křičet na mě... Bylo mi to jedno. Mohl si dovolit to, co chtěl.

Zabouchl jsem dveře od auta. Mávl rukou na náznak jakéhosi rozloučení, ruce schoval do kapes džínsů, ale předtím si povytáhl brýle a vyrazil do školy se zamračeným výrazem a dosti prostou myšlenkou.

Uhoď mě, křič na mě a nenáviď mě. Pak budu moct já nenávidět vás a všechny ostatní. Už nebudu tím dokonalým hrdinou, ale antihrdinou. Budu padouchem, kterého stvořil svět, a který je na ten svět hrdý.

K dokonalému antihrdinovi mi zbývalo už pouze nenávist Alberta a Rose. A ještě třešnička na dortu – neopětovaná láska.