Všechna šeď světa

Kapitola jedenáctá

 Nikdy jsem nic nechtěl a necítil jsem ani potřebu mít něco, co nebylo potravou, pitím anebo místem na spaní. Když nic nemáte, nic nechcete a obvykle se ani v průběhu života nenaučíte chtít přebytečnosti.

Když mi bylo kolem sedmi let, pokusila se mě políbit jedna dívka. Rodiče ji zemřeli při požáru, ona sama měla popálené paže. Nikoho neměla, skončila mezi námi a přesto, že ji bolest ze ztráty nikdy neopustila, dokázala mezi námi alespoň na povrchu být šťastná. Bylo jí pět, dolézala za mnou celičké dny, snažila se být v mé blízkosti a při mých sedmých narozeninách se mě pokusila políbit. Seděl jsem na posteli, ona stála proti mně. Odstrčil jsem ji od sebe co nejsilněji jsem mohl, ona spadla a rozbila si hlavu o železný rám postele. Plakala, po zbytek našich dnů tam se mi vyhýbala, já měl problém, ji litovali o něco více. Jeden opatrovatel mě po tom incidentu chytil za límec trička, cukal se mnou a promlouval mi do duše, zatímco já se bez výrazu díval do země a nevnímal jeho slova. Alespoň jsem si myslel, že jsem je nevnímal. Uprostřed noci, když déšť bubnoval do okna a z dolního podlaží ještě vyhrávala televize, jsem si na jeho slova vzpomněl.

„Co to provádíš? Proč to děláš, Simone? Čeho si myslíš, že dosáhneš? Nikdo tě nebude mít rád, budou se ti vyhýbat a nenávidět tě. Netrestej svět za to, co se ti stalo, protože jim se dějí podobné a dokonce i horší věci, než tobě. Omluv se jí za to, cos provedl."

Ale já se neomluvil. Protože jsem se styděl. Já nechtěl, aby se mi ta holčička vyhýbala. Já pouze chtěl, aby se mne nedotýkala, ale aby byla pouze moje kamarádka v těžkých časech. Svými činy jsem však docílil toho, že se mi začala vyhýbat. Přesně jako Elanor.

Posadil jsem se. Deka mi sjela z těla na stehna, po čele mi stékala kapička potu, oči mě pálily a hrdlo jsem měl stažené.

Přesně jako Elanor...

Udělal jsem to zase. Už druhou holčičku jsem srazil k zemi a rozbil jí hlavu o kovový rám.

Jestli jsem chtěl, aby se mnou někdy mluvila, abych mohl být v její blízkosti, musel jsem se jí omluvit za to, co jsem provedl. Bylo to tak prosté, jak je možné, že jsem na to nepřišel už dříve?

Nejdříve jsem musel počkat do rána... V noci jsem už nic nesvedl. Snad jsem si jenom mohl omluvu trénovat a přemítat, co by tak bylo nejlepší říct.

Protože už ráno a následující dny nepršelo, mohl jsem chodit do školy pěšky. Strašně moc jsem doufal, že bych při cestě mohl potkat Elanor a omluvit se hned na cestě, ale štěstí mi nepřálo. Pochodoval jsem městem sám, v hlavě si snažil svou omluvu doladit k dokonalosti a neudělat jedinou chybu. Problémem bylo, že jsem se nikdy nikomu neomluvil. Nevěděl jsem, jak se to dělá, co se má říct, co naopak ne. Nevěděl jsem, jak se tvářit, jaký tón hlasu nasadit, jak... Jak to udělat. Mohl jsem jenom doufat, že neudělám velkou chybu.

Věděl jsem, že to musím říct na místě, kde bude relativní klid. Nešlo to ve třídě, kde byl hluk jako při startování letadla, přičemž se v tom letadle odehrával rockový koncert. Potřeboval jsem klidné místo... Jako třeba byla polední pauza, zadní část dvora, kde Elanor a pár podobně tichým a introvertních děcek pořádala své obědy.

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nejedl, zdržoval jsem se pouze na schodech a čekal na zvonění, abych se mohl vrátit dovnitř. Pro tentokrát jsem kráčel rázným krokem přímo k tomu osamocenému stolu ve stínu stromu a posadil se obkročmo na lavičku přímo proti Elanor, která klidně přežvykovala doma připravený toast. Vlasy jí přitom padaly do obličeje... Ty... jemné rovné vlasy, které se leskly na slunci... Sakra.

Zbystřila, koutkem oka si mě prohlédla a rázem zabořila svůj zrak do prázdné krabičky na oběd. Dle řeči těla jsem si všiml, že se chce zvednout a odejít, ale moje hlasité „Počkej!" ji donutilo zastavit se a ještě pár sekund zůstat sedět.

„Chci se ti omluvit," vyhrkl jsem.

Pomalu se ke mně natočila, sledovala mě pohledem zmučeného štěněte, které očekávalo další ránu a ani nedutala.

„Já nejsem zvyklý, že na mě lidi sahají," přiznal jsem tiše s horkými tvářemi od studu. „Zpanikařil jsem. I doma to vědí, nesahají na mě a já na ně... Nebylo to nic vůči tobě." Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Navíc mi přeskakoval hlas, což se mi nikdy nedělo. „S nikym tady nevycházím, jenom s tebou... no. Já... Nezlob se na mě, plosím," vykoktal jsem to poslední slovo. Okamžitě se mi zpotily dlaně, srdce mi chtělo proskočit hrudníkem, zrak mi těkal po všech bodech jejího těla a hledal jakoukoli pomoc nebo kapku naděje.

„Nezlobim se na tebe," odmlčela se po chvíli ticha. Z srdce mi spadl obrovský kámen, ale stále jsem byl jako na jehlách, protože pokračovala. „Spíš mi přišlo, že se zlobíš ty na mě." Zhluboka se nadechla, než pokračovala. Div jsem se u toho nezhroutil. „Radši jsem se ti teda vyhýbala... Vypadal si naštvaně." Pokrčila nevinně rameny, když to pronesla.

„To je můj nolmální obličej," přiznal jsem zahanbeně.

„Ah," zasténala s lehkým údivem a konečně ke mně natočila celou tu hladkou tvář s velkýma očima a nekonečně dlouhými řasy, kterými by byla schopna mě i ovívat.

Otevřel jsem pusu, chtěl jsem ještě něco říct, ale umřel mi hlas. Díval jsem se na ni, ruce se mi třásly a ústa nebyla schopna slov. Měl jsem toho na srdci tolik, chtěl jsem říct více slov, než jsem byl schopen udýchat, ale nemohl jsem.

Protože by utekla.

Zpomal, upozornil jsem se.

„Po škole tě vyzvednou nebo jdeš sám?" zeptala se, když já nemohl promluvit.

„Sám," odpověděl jsem tiše, když se mi hlas konečně vrátil a tělo mi přestal polívat strach a chlad.

„Chceš někam... zajít?" otázala se tiše a hned si pusu zacpala zbytkem svého oběda.

„Jo... Jo," vyhrkl jsem překvapeně, „chtěl bych."

Hlava se mi točila jako na kolotoči. Má touha byla naplněna. Byl jsem jí na blízku a ještě jsem měl být po zbytek dne. Víc jsem nepotřeboval, pouze ji cítit, slyšet a vidět. Poznat hebkost a teplo její pokožky bylo... Cílem následujících dní až týdnů. Nejdříve jsem musel najít záminku, aby se mne dotkla.