Všechna šeď světa

Kapitola osmá

 Nepromluvila se mnou týden. A nejenom ona, ale ani nikdo jiný se mnou nepromluvil. O ostatní jsem zájem neměl, Elanor se zdála, že zase nemá zájem ona o mě. Seděla mlčky za mnou, kreslila si do bločků, občas odpověděla na otázku učitele, ale jinak se ani nezapojovala do života třídy. Podobně jako já.

Za ten čas jsem se dokázal ve třídě alespoň projevit. Můj nedostatek v podobně vyslovování R byl k smíchu, za to nad mými schopnostmi padala čelist. Sledovali, jak jsem dokázal za týden praktického nic nedělání před učiteli ukázat své schopnosti, které vyžadovali logické uvažování a kapku bystrosti. V umělecké třídě jsem vyšvihl prvotřídní skic budovy, která stála naproti škole, na dalším tělocviku jsem se ukázal jako výtečný útočník ve fotbale a běžec. Moje společenskost pokulhávala, ale co na tom? Každý se díval s otevřenou pusou a odmítal tomu uvěřit.

Já tomu věřil. Znal jsem se a věděl jsem, co jsem zač. Byl jsem ta osoba, o které se psalo v knihách, dokonalé klišé, které přesto měli lidé rádi. Minimálně v tom případě, když o něm četli. Jakmile spatřili takového člověka v realitě, začali ho nenávidět pro všestranný talent, který projevoval. I u mě to nebylo jinak. Více než dvacet lidí se ke mně otočilo zády, zatímco Elanor mě sledovala. Pouze koutkem oka, jakmile jsem ji začal sledovat já, uhnula pohledem a odmítla se na mě podívat.

Zvláštní bylo, že čím více tím pohledem uhýbala, tím více důvodů jsem měl k tomu, abych se na ni díval. Snad kvůli tomu, jak vždy při škubnutí její hlavy se její světlé vlasy pohnuly v mohutné vlně a následně spadly na její hebký krk. Snad to bylo kvůli tomu, jak vždycky dokázala panenky očí stočit ke krajům tak rychle, až ji vyhrkly slzy nebo kvůli tomu, jak vždy semkla rty do úzké linky a zkrabatěla do pusy, aby si je mohla okusovat. Bylo to zvláštní, ale v něčem pěkné. Snad v tom, že to dělal kvůli tomu, že jsem se na ni díval já. Ne někdo jiný, ale já.

Zvedl jsem se po zvonění z lavice, abych se mohl odebrat do učebny hudebky. Neměl jsem tu učebnu zrovna v lásce. Sedělo se v ní půl kruhu, učitelka seděla v druhé polovině a chtěla po nás buď znát noty anebo zpívat.

Usadil jsem se co nejdále od učitelky, svezl se co nejníže, abych ze židle nespadl, ale zároveň nebyl vidět, na chvíli si sundal brýle z nosu, zavřel oči a odpočíval. Chtělo se mu neskutečně moc spát a hodina hudební výchovy se zdála jako dobrou šancí.

Žel bohu jsem ucítil, jak ke mně někdo přichází. Otevřel jsem oči, zvedl oči k silnější učitelce s tmavými vlasy a nechápal, proč v ruce drží triangl.

„Ano?" zamumlal jsem na nevyřčenou otázku.

„Simone, jsi nový, že?" Přikývl jsem. „Občas si každý z nás vezme nějaký hudební nástroj. Ti, co umí hrát, ti, co zpívají, zpívají. A ti, co neumí ani jedno anebo nechtějí, dostanou triangl nebo bubínek. A ty se nezdáš, že by ses chtěl více zapojit," usmála se. Jenže já v tom hlase slyšel tu nenávist vůči studentovi, co nedává pozor, protože hudebku považuje za zbytečnou.

Povzdechl jsem si, nasadil si brýle, zvedl hlavu k učitelce, koutky mi zacukaly nad tím, jak mě celá třída sledovala. Dokonalé publikum. „Víte, pančelko. Umim hlát na kytalu, tlochu na piano a také obstojně zpívám. Tliang je plo mě ulážkou," pousmál jsem se.

Její obličej změnil barvu. Nelíbilo se jí, co jsem řekl. Odklonila triangl od mé tváře, narovnala se a pokynula mi k zadní části místnosti, kde pár nástrojů leželo. „Ukážeš nám něco, Simone?" zeptala se povrchním hlasem, jako kdyby myslela, že jsem si to celé vymyslel a ve skutečně nic neumím.

Zvedl jsem se. Krátce se porozhlédl po třídě, která na mě už hleděla buď s úsměvem nebo nedůvěřivostí. Už jim překáželo to, jakým klišé člověkem jsem byl? Chápal jsem je. Také jsem si vadil, ale to neznamenalo, že jsem svých schopností nevyužíval k tomu, abych právě lidi pobouřil tím, jakým jsem byl.

Vzal jsem do ruky jednu z opraskaných kytar, kterou jsem tam našel opřenou, posadil se s ní na pohodlnou stoličku a mezitím, co jsem kontroloval, jak je naladěná, rozhlížel jsem se po třídě. Elanor si kreslila a jako jediná mě nesledovala – protože já sledoval ji.

Odkašlal jsem si, zaměřil svůj zrak na učitelku, která stála u mého místa se založenýma rukama a s tváří, který už značil nejistotu – už pochopila, že jsem myslel vážně to, že umím hrát a zpívat.

Kupodivu jsem měl zpěv i rád. Bylo to kvůli tomu, že jsem se mohl uvolnit, nevnímal jsem svět a dokázal to, co bylo nemožné. Při zpěvu jsem uměl dokonale mluvit, uměl jsem říct R, uměl jsem vše, co jsem si zamanul. Mohl jsem vyjádřit veškeré své emoce bez toho, abych na sobě v té chvíli našel jakoukoli chybu. Byl to stav extáze, kdy jsem byl nezastavitelný, neporazitelný s nekonečnými možnostmi.

Nadechl jsem se s první notou, která se ozvala ze strun.

„Čím víc bojují, čím víc se snažím."

Zavřel jsem po prvních zpěvných slovech oči, ocitl se v rázem jiném světě a byl odhodlaný pokračovat dál.

„Čím hlouběji se prokousávám do hlíny,

jen abych toho měl dost, abych se vzdal,

jen abych to všechno nějak zvrátil."

Slyšel jsem šepot, šumění a něco, co znělo jako pochvala. Nepřestával jsem, pokračoval jsem dalšími dvěma slokami, než jsem usoudil, že toho bylo dost. Nejdříve utichla kytara, poté jsem utichl i já, otevřel jsem oči, rozhlédl se po třídě a nakonec i na učitelku.

Poprvé za život mi někdo tleskal, ale nepotěšilo mě to. Byla to výstelka a výsměch učitelce, která mě chtěla odsoudit k hloupému trianglu.

Odvrátil jsem zrak k Elanor. Stále si kreslila. Neviděl jsem ten trhavý pohyb jejího těla, aby se na mě nedívala, když se já dívám na ni.

Znamenalo to jediné. Ona mě nesledovala.

Byl jsem jí ukradený.

Ublížil jsem jí?

Nejspíše ano.

Bolelo to.

Najednou se mi zdála nedosažitelná.

Jako hvězda na noční obloze.

Mohl jsem k ní natahovat ruku každou noc.

Ale ona byla moc daleko.

Nevěděla, že tam dole stojím a snažím se k ní dosáhnout.

Byl jsem jí jedno, pro ni jsem neexistoval.

Až odejdu, ani pro mne nevzdechne.

Zatímco já budu trpět.

Proklatě, co to bylo za pocit?

Touha? Nebo chtíč dosáhnout nedosažitelného?

Nebo něco jinýho?

Sakra, to byla láska.

Ale proč?