Kapitola 26. Smrtící déšť

5.7K 567 119
                                    

„Zlatej Sektor 4," povzdechl si Ben.

Pravda. Zmutovaní vlci teď nezněli tak špatně. Jak jen tohle můžeme zvládnout? Bude zázrak, jestli dojdeme k další bráně dřív, než se z nás stanou kusy ledu. I když... sežrání, nebo raději umrznutí... Proč nad tím vůbec uvažuju? Tohle putování mě čím dál tím víc nutilo k negativnímu myšlení, nelíbilo se mi to. Vydechla jsem a zahleděla se na ten malý obláček, co mi vyšel z úst.

„Kam teď? Pořád na východ?" ptal se skokan mezitím, co jsem s úžasem začala pozorovat stromy a keře, které byly pokryty bílými polštářky.

Všechno působilo tak překrásným dojmem. Z nebe k nám brzy zavítaly první paprsky dalšího dne, ozářily vrcholky mohutných smrků a snad nám i dodávaly novou naději. Tohle že má být místo plné smrtících pastí? Bylo tady krásně. Vlastně i víc než to. Sužovalo mě silné nutkání sehnout se, uchopit do dlaní směs těch bílých vloček a posléze trefit nejbližší osobu, což byl v mém případě můj mladší bratr.

Představovala jsem si ten jeho výraz, když by zlostí zrudl a začal by si z jeho účesu vyčesávat prsty zbytky sněhu. Pomstil by se? Jistě, že. Je to přece Tommy, ale věděla jsem, že proto tady nejsme. My musíme jít dál a nerozptylovat se, protože – i za tu poměrně krátkou dobu mi došlo jedno z hlavních pravidel sektorů. A pokud jsme chtěli přežít, museli jsme ho brát na vědomí.

Nikdy nejsme sami. Lovci jsou blíž, než si myslíme.

„Ano, východ by měl být směrem na východ," odvětila náhle naše chodící encyklopedie. Černovlasý hoch vyfasoval poslední čepici, kterou jsme v bráně našli. Popravdě, v té černé čepičce s bambulkou vypadal vážně zajímavě.

„Víceméně to fakt dává smysl," zasmál se Tommy.

„Dobře, ale –" ozvala jsem se po chvíli a na krátký čas se zamyslela. „Co je vlastně naším cílem? Kam celou tu dobu míříme?"

„Do posledního sektoru, do třináctého," dostalo se mi odpovědi znova od mudrce. „Ten musíme najít a právě v něm by se měl nacházet konec toho všeho." Zvážněl a pohlédl do prázdna před sebou. „Ale jestli myslíš, co bude dál... tak to nevím. To asi nikdo."

„Sektor 13 teda?" nakrčil čelo silák. „A ten by měl podle tebe následovat hned po tomto?"

„Hm," Alex se vrátil zorným polem na nás. „Nemáte kus papíru a tužku?"

„Bohužel," zavrtěla jsem hlavou. „Z tábora jsem si sice malý sešit vzala, ale zůstal s ostatními věcmi v lese, když jsme vás šli hledat."

„Tak improvizace," sehnul se k zemi, popadl nedaleký kus slabého klacku a začal kreslit do sněhu.

Vmžiku jsme se objevili za jeho zády a se zvědavostí pozorovali čáry, jež se postupem času měnily na čtvercovou síť. Jednotlivé čtverce Alex očísloval a poslední dva nechal prázdné. Jeden z nich zcela zřejmě do sítě nepasoval a vystupoval z ní ven – pochopila jsem, že se musí jednat o Sektor 13.

„Jak tohle všechno vůbec víš?" divil se mladší skokan. Taky by mě to zajímalo.

„Putuju už dost dlouho na to, abych skoro všechny sektory stihl projít, a jelikož už zbývají poslední dva, můžu s jistotou říct, kde se konec nachází. Ale abych odpověděl na Garredovu otázku: ne, za tímto Sektorem 6 je ještě jeden. A to," znovu se podíval do nákresu a přelétl očima po číslech, „Sektor 11, na ten jsem totiž ještě nenarazil."

„Takže, když si to shrneme," začala jsem, „jsme v šestém, musíme do třináctého a od toho už nás dělí pouze jeden, pokud nebudu počítat tento."

Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat