Kapitola 4. Jedno velké šílenství

7.6K 749 59
                                    

Po nějaké době se nám podařilo dotáhnout Bena k ubytovnám. Na každém metru čtverečním panovala tma, protkaná tichem. Zřídkakdy kolem nás někdo prošel, ale hned poté, co spatřil raněného, se otočil a vydal na opačnou stranu. Zpozorovala jsem nápis u dveří domku, ke kterému jsme přišli.

F – CH

Tato ubytovna byla od té mojí docela daleko a značka "CH" mě upozornila na to, že jsme s největší pravděpodobností na konci cesty.

„Takže..." přerušila jsem ticho, které mezi námi do této chvíle panovalo. „Tady bydlíte?"

„Ano, oba dva. Opravdu moc děkuju za pomoc, je to skvělý pocit vědět, že s Benem nejsme jediní odpůrci systému –" Jeremyho přerušilo náhlé zamumlání. Společně jsme s udivením pohlédli na Bena, ale ten jen pozvedl hlavu, zamhouřil očima a znovu se ponořil do bezvědomí.

„Potřebuje očistit rány, obvázat je a odpočívat. Můžu ti pomoct, jestli chceš." Pohled na Benovu znetvořenou tvář mě stále zdrcoval. Chtěla jsem mu pomoci, jak nejvíce to půjde.

„Postarám se o něj, neboj. Dám mu i nějaké léky proti bolesti, až se probere, bude ho s největší pravděpodobností bolet celé tělo. Zvládnu to raději sám, za chvíli bude večerka a nechtěl bych tě zatáhnout do problémů," dodal a převzal si celou váhu jeho kamaráda.

Přikývla jsem. Došlo mi, že to tak asi bude nejlepší. Jen mě zarazila jedna informace, o níž se předtím zmínil. „Léky proti bolesti? A kde bys je chtěl vzít?" zamyslela jsem se a pohlédla mu do očí. „Tys je ukradl?!"

Jeremy se pousmál a vůbec se nezdálo, že by se to snažil popřít. „Už to tak vypadá."

„Zbláznil ses?!" Tón hlasu mi vyletěl na maximum, ale pak jsem se raději znovu uklidnila. Přivolat nechtěně něčí pozornost by nebylo moudré.

„To nebyla krádež. Pouze jsem si jich pár vypůjčil, kdyby přišly vhod. A v této chvíli jsem vlastně rád, že mě to tehdy napadlo. Nikomu to ale neříkej, prosím. Mimochodem, jakže se to vlastně jmenuješ?"

„Kate," představila jsem se. „A nemám žádný důvod k tomu, abych to prozradila. Můžeš mi věřit."

„Nic jiného mi beztak nezbývá." Na jeho tváři se objevil upřímný úsměv a on poté napřáhl ruku směrem ke mně. Druhou se snažil stále podpírat Bena. „Těší mě, já jsem Jeremy."

Potřásli jsme si rukama a já si přitom uvědomila, že to není jen zdvořilé gesto. V našem případě to bylo i na znamení důvěry, kterou jsme od té doby měli jeden v druhého.

...

Vešla jsem do ubytovny a opatrně za sebou zavřela dveře. Po mém otočení ale následovalo zjištění, že nespí ani polovina domku. Všechny páry očí v mé blízkosti se stočily ke mně a dívky si ve skupinkách začaly cosi šeptat. Povzdechla jsem si a vydala se uličkou do zadní části, kde se nacházely umývárny. Místnost se sprchami zela prázdnotou, stoupla jsem si před jedno umyvadlo se zaprášeným zrcadlem.

Pár minut takto stát a nevnímat okolí. Zhluboka dýchat, utřídit si myšlenky. Na druhé straně převráceného světa mi pohled oplácela hnědooká dívka se stejně zbarvenými a lehce vlnitými vlasy. V jejích očích se odrážel smutek a leskly slzy. Konečně jsem si totiž začala uvědomovat, jak moc to tady nenávidím.

Přísaha, která nám byla vštěpována od našeho mládí. Hrubý systém a požadovaná poslušnost. To všechno brali ostatní jako samozřejmost a nevadilo jim to. V některých situacích, jako bylo například i dnešní shromáždění, se mi zdálo, jako kdyby měly místní děti mozky kompletně vymyté.

Nebo ten jásot a nenávidění Bena stvořil strach? Možná, pomyslela jsem si. Třeba nejsou všichni jako ti, co to tady vedou. Co když se ostatní jen bojí? Koneckonců, tresty zde byly opravdu kruté.

„Chudinko Kate, taky bych brečela, kdybych neměla nikoho, kromě svého odrazu v zrcadle. Nebo máš snad i nějaké kamarády?"

Má ruka ihned setřela slzy a já spatřila postavu ve dveřích. Ninu. To musí být ta mrcha úplně všude?

„Vlastně imaginární kamarády, abych byla přesnější." Její smích se rozezněl celou místností.

„Co chceš?" zeptala jsem se tiše, aby nepoznala, jak moc se mi třese hlas.

„To si nemůžou dvě spolubydlící ani pokecat?" nadhodila a odhrnula si z čela neposlušný pramen blonďatých vlasů. Když jsem se neměla k odpovědi, pokračovala v ničení mé nálady: „Co třeba dnešní večer? Bylo to úžasný, viď? Doufám teda, že dokážeš ocenit spravedlnost jako já a mnoho dalších. I když, být to na mě, čekalo by toho zrádce něco daleko horšího." Zasněně se pousmála. Strašný to pohled.

„Já," začala jsem konečně, ale posléze následovalo krátké ticho. Rozum mi radil rozmyslet si a hlavně změnit následující větu. „Ehm... Jo, dnešní večer byl celkem dobrý."

Nina se na mě překvapeně podívala. „No výborně! Možná ti už v tom tvým malým mozku dochází, co je správné." Otočila se na patě, ale než odkráčela do místnosti s palandami, naposledy na mě promluvila: „Jen tak dál, Kate, možná se přece jenom staneš jednou z nás."

Sotva to mé uši zaslechly, udělalo se mi špatně jen z pomyšlení, že bych jásala nad mučením někoho, kdo se jen snažil dostat na svobodu. Raději bych byla na místě Bena než Niny. V tu chvíli jsem vzala zpět to, co mě předtím napadlo. Tohle chování nezpůsobil strach, ale jednalo se pouze o jedno velké šílenství.

Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat