Kapitola 5. Přísaha a vzkaz

7.3K 714 37
                                    

Dalšího dne jsem se sice probudila se špatným a tíživým pocitem, ale pouhá myšlenka na to, že se mi možná podařilo najít někoho, s kým si mohu normálně popovídat, mě nakonec vytáhla z postele s nemalým úsměvem a – světe div se, zlepšila mi náladu.

V jídelně jsem se rozhlížela kolem, ale Jeremy se neukázal. Napadlo mne, že už bude s největší pravděpodobností po snídani. I můj ranní příděl brzy zmizel z talíře, a tak jsem následovala ostatní do středu tábora.

První shromáždění dne nemám ráda. Nejen, že je nejdelší, ale také se při něm říká nespočet blbostí, například přísaha a tak dále. Děsí mě poslouchat, s jakou hrdostí to všichni pronášejí. A k tomu to musím dělat také, každé ráno se to musí holt přetrpět.

„K nástupu připravit!" zavelel plukovník Hanks, který dnes nástup vedl. Všichni se vyrovnali do řad, jako tomu bylo vždy. Zůstali jsme v pozoru mlčky stát. „Všechny vás vítám do nového dne," řekl pro začátek a pokračoval, „věrnost k přísaze nás zavede do lepšího světa!" zvolal hlasitě a my to po něm zopakovali. „Dobrá, dnešní přísahu předříká –" začal větu a podíval se do seznamu v rukách, „Tiffany Taylorová!"

Prostranstvím se rozlehl potlesk a k plukovníkovi před první řadu přistoupila vysoká černovláska. Až příliš křečovitě se na všechny usmála, a když jí dal Hanks pokyn, začalo hlasité přednášení, které jsme po dívce opakovali také.

Celým táborem se tak ozvala mnou nenáviděná přísaha.

Sloužím systému do konce života,

plním rozkazy a poslouchám.

Buduji lepší budoucnost,

tak konám a přísahám.

Po úspěšném odříkání této "nádherné" básničky se plukovník pustil do rozřazování. Tentokrát jsem ani nemusela čekat dlouho, protože jsem byla vybrána mezi prvními.

„Daniel, Charlotte, Asteban a Kate. Vy máte na starost výpomoc v ošetřovně. Můžete jít."

Společně s pár dalšími jsem zamířila do nedaleké budovy, jež patřila mezi ty nejmodernějších ze všech. Ráda jsem pomáhala nemocným a navíc se zde dalo ledacos naučit. Zkušenosti by se mohly hodit. Pacientů se dalo napočítat kolem deseti a spíše u nich převládala krátkodobá nevolnost. Výjimečně jsem ale vázala ruku jednomu malému chlapci, který se při práci pořezal o ostrý kámen. Když došlo na dopolední krátkou pauzu, přemístila jsem se před budovu a pozorovala dění kolem.

Sem tam kolem prošlo několik dětí, jen si všímaly své práce. Občas i nějací hlídači, kteří pro změnu kontrolovali chod tábora. Jak jsem ale tak skenovala okolí, neušlo mi, že se k budově blíží řada kluků tak v mém věku a možná i pár starších.

Všichni pochodovali s jejich velitelem v čele skupiny a každý z nich nesl jednu velkou bednu. Náklad uvnitř musel být opravdu těžký. Očima jsem hledala Jeremyho, jelikož mohl být přiřazený právě sem. Škoda, že jsem odešla z rozzařování příliš brzy, než abych stoprocentně věděla, kde dnes bude.

„Přidej do kroku a neloudej se! Už zase jsi příliš pozadu!" zařval znenadání velitel a zastavil se mezitím, co ostatní pokračovali v cestě. „Tak bude to?!"

Teprve teď jsem si uvědomila, že za celým oddílem jde pomalým krokem ještě jeden další kluk. Měl o dost větší bednu než ostatní a vypadalo to, že ji jen tak tak unese. Viditelná místa na rukách a obličeji mu pokrývaly zbarvené modřiny.

Pane bože, Bene! Projelo mi hlavou, když se ke mně pomalý nosič beden přiblížil na méně než dvacet kroků a já mu uviděla do tváře. Jak je možné, že neodpočívá? Ještě včera byl v bezvědomí! To ho hned po probuzení donutili pracovat?! Jsou to snad blázni? Mohou mu ublížit!

„Omlouvám se, pane," pronesl a pohledem zabloudil ke mně. Hned nato se rázem usmál natolik vtipným způsobem, až jsem musela pozvednout obočí. Jeho úsměv ale trval jen krátce a on se znovu podíval před sebe a najednou – se zkrátka zastavil, položil bednu a začal si zavazovat tkaničku u boty.

„Co to má znamenat?!" naštval se velitel, který celé dění pozoroval.

„Dělám, co jste řekl, pane. Správně zavázaná tkanička mi nebude při chůzi překážet a já půjdu rychleji, jak jste chtěl." Lhal. Velitel oddílu to nejspíš z té dálky neviděl, ale já si uvědomila, že měl předtím tkaničky zavázané dobře. On je jen rozvázal a začal vázat znova. Ale proč?

„No dobrá," odvětil jeho nadřízený, a když se Ben i s bednou znova postavil, vydali se oba spěšnou chůzí za ostatními.

Já je ještě dobrou chvíli pozorovala a snažila se o pochopení této podivné situace. Třeba si jen potřeboval odpočinout? Napadlo mě, ale hned poté jsem zpozorovala cosi bílého na místě, kde ještě před chvílí stála Benova bedna.

Rozhlédla jsem se a doufala, že nebude vadit, když na chvíli poodejdu o kus dál. Přišla jsem blíž a sehnula se – na zemi ležel přeložený kus papíru. Opatrně jsem jej vzala do dlaní a rozevřela ho.

Po večerce sraz za ubytovnami. – B a J

„Konec pauzy, zpátky do práce!" vyrušil mě hlas hlavní ošetřovatelky.

Papírek jsem si vložila nenápadně do kapsy a s úsměvem na rtech jsem se vydala zpět do budovy. Jen mi vrtalo hlavou, proč se ti dva vlastně chtějí sejít.

Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat