Kapitola 42. Na dosah ruky

4.6K 541 222
                                    

„Je tahle podivně a nebezpečně vypadající díra... vchod do Sektoru 13?"

„To fakt netuším, Kate, já jsem tu prvně," odvětil mi Tommy a se zvědavostí ve tváři udělal další krok k žebříku.

Obrátila jsem oči v sloup.

„Zkrátka to nezjistíme, pokud to nezkusíme." Faith se rozhlédla po celé malé místnosti. „Vypadá to, že nám pro tentokrát žádné zásoby nepřipravili."

„Jak dlouho vystačíme s tím, co máme?" zajímal se hned nato Ben.

„Když vezmeme v úvahu to, že Faith s Ralfem byli o vše okradeni, ty jsi batoh nechal kdesi v té řece a Tommy jí za dva," Alex si promnul bradu, ale rozhodně zrovna urputně nepřemýšlel. Proč? Zkrátka to bylo úplně jasné. „Hm, podle mé mudrcovské analýzy bychom měli pohnout, nebo budeme za pouhých pár dní držet hladovku."

„Podle mě je to náznak toho, že východ není daleko," zamyslel se Ralf. Také mě to napadlo. „Neztrácejme čas, zřejmě už máme konec sektorů na dosah ruky."

„Nosíme s sebou jen dvě baterky, že?" Ben se rozhlédl po všech kolem. „Svítit by mohl první a poslední, kdo je má u sebe?"

„Já jednu mám," ozval se Garred. „Klidně půjdu první," dodal a připravil se k sestupu.

Alex zvedl ruku. „Někde bych měl mít tu druhou, myslím." Sundal si batoh a chvíli v něm pátral, než ji konečně našel. „Jo, dobrý, furt ji mám."

„Nevadí ti jít poslední?" optal se znovu starší skokan. Zřejmě by si to s ním případně klidně vyměnil.

„Stále lepší než první, v poho."

„Fajn, takže asi můžeme vyrazit. Hlavně pamatujte, kdyby něco - stačí jen podivný zvuk či stín - tak ohlásit a zdrháme," připomenul ještě Ben a mezitím si mudrc znovu hodil batoh na ramena. Po našem přikývnutí začal silák jako první sešplhávat dolů.

Šla jsem na řadu asi třetí nebo čtvrtá. Železný žebřík byl přidělaný pevně, tudíž se ani nepohnul, ale temnota se zdála nekonečná. Bylo to jako šplhat do nicoty. Tma houstla, světla stále ubývalo. Začínala jsem mít obavy. Nejen, že to bylo kdovíjak hluboké, ale navíc jsme sestupovali v jakémsi stísněném a temném prostoru. To by byl opravdu tak velký problém umístit sem výtah?

„Au, kterej vůl mi právě šlápnul na hlavu?!"

„Ježiš, promiň, Faith! Už pod sebou ani pořádně ten žebřík nevidím!" dolehla ke mně Tommyho ozvěna. „Fakt jsem nechtěl!"

„To hádání těch dvou mi chybělo," zaslechla jsem mudrce.

„Nápodobně," zasmál se kdesi nade mnou Ben.

„Alexi?" napadlo mě vzápětí něco.

„Jop?"

„Co ten strach z výšek?" zeptala jsem se.

„Co oči nevidí, to žaludek netrápí. Na mostě stačilo zírat před sebe a tady vidím jen velký černý," odpověděl mi. „Takže jsem v pořádku."

Posléze jsme ještě nějakou tu chvíli stále šplhali, ale přesně v momentě, kdy si mudrc začal stěžovat na bolení rukou, na nás Garred ze zdola zavolal, že už stojí pevně nohama na zemi. Divné ale bylo, že jsem dole žádné světlo neviděla. Tedy kromě malého kuželu, jenž vycházel ze silákovy baterky. Všimla jsem si, že už tam stojí pár z nás. Seskočila jsem poslední metr a poodešla stranou, aby mohli následně slézt i ostatní.

„Takže Sektor 13 je jen jedno velké nic?" Ben se k nám zrovna také dostal, po něm už následoval jen Alex. „Prostě tma?"

„Vůbec netuším, doufal jsem, že tady dole vidět bude," řekl Ralf.

Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat