Homecoming

Úvod

Sotva jsem za sebou zabouchla dveře bytu, svezla jsem se po nich a tašky odhodila stranou. Od postele mě dělilo už jen pár kroků a já jsem se přesto nebyla schopná zvednout a dojít tam. Šestnáct hodin v nemocnici, během kterých jsem provedla několik operací a nakonec ještě nehoda autobusu plného lidí. Naprosto dokonalá služba. Byla bych schopná usnout i v téhle nemožné pozici, s koleny u těla a hlavou zapřenou o dveře, kdyby mi nezačal vyzvánět mobil. Chvíli jsem ho nechávala hrát tu  otravnou melodii a doufala, že to člověk na druhé straně jednoduše vzdá. Nestalo se. Se zavrčením jsem vykopala mobil z kabelky a nutno říct, že mě to stálo dost energie. Zadívala se na displej, kde svítilo neznámé číslo. Moc dobře jsem věděla, kdo mi volá, jen jsem nevěděla, jestli mám sílu s ním teď diskutovat.

„Sebastiane?" vydala jsem ze sebe z posledních sil.

„Maddison, ty ještě spíš? Vždyť už je dávno po deváté," spustil pobaveně a já jsem měla co dělat abych ten telefon zase rychle nepoložila.

„Spíš jsem ještě nestihla jít spát. Moje noční se trochu víc protáhla a já jsem teď přišla, takže mě neser, protože dneska nemám náladu na to se bavit o kravinách. Bylo by nejlepší, kdyby ses ozval třeba zítra." 

Volal mi jednou za čas, většinou chtěl zjistit jak se mám, jak to jde v práci a ty další kraviny, které ve skutečnosti vlastně nikoho nezajímaly. Potřebovali jsme se prostě jen slyšet. Ale tentokrát volal dřív než obvykle. Čekala jsem jeho hovor až koncem měsíce.

„Je to docela urgentní Maddie. Potřeboval bych si promluvit." 

Zněl až příliš unaveně a ztrápeně, což mě trochu probralo. Takhle snad ještě nikdy nepůsobil. Vyškrábala jsem se na nohy a došla do kuchyně, kde jsem našla zbytek ranní kávy a děkovala bohu za ni. Musela jsem přijmout alespoň to minimum kofeinu, abych byla schopná Sebastiána vnímat.

„Tak dobře, poslouchám. Co se děje tak naléhavého, že můj bratříček zní jako by mu rodiče nechtěli přečíst před spaním pohádku?" pokusila jsem se o vtip, ale znělo ti spíš nechutně ironicky.

„Víš Maddie, neříká se mi to lehce a už vůbec nečekám, že to pochopíš, ale....potřebuju aby ses vrátila domů." 

Chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci zpracovala. Jestli jsem si připadala před pár vteřinami unaveně, tohle zapůsobilo jako ledová sprcha. Na obou stranách telefonu bylo hrobové ticho, které jsem prolomila jako první já.

„Sebe, tohle je můj domov. Mám tady Rose, moji práci a svůj vlastní byt. Nemůžu se sbalit a odjet...a ani nechci" povzdechla jsem si těžce.

„Kdyby to nebylo vážné, nežádal bych tě. Potřebujeme tvoji pomoc Mad. Otec je na tom dost špatně a bylo by fajn, kdyby ses vrátila. Alespoň na chvíli."

„Sebastiane, nezlob se, ale moc dobře víš, že jsem se tenhle svět rozhodla dávno opustit. Nenechám se do něj znova zatáhnout. Ne teď a rozhodně ne, když už nezodpovídám jen sama za sebe."

„Sakra Maddie! Jednou si naše krev. Tenkrát pomohli oni tobě, teď pomůžeš ty nám. Půjde jen o pár dní. Slibuju. Nechci ti to vysvětlovat po telefonu."

„Omlouvám se Sebe, ale svoje rozhodnutí nezměním. Nikdy se tam nevrátím!" utla jsem hovor dřív, než stihl něco namítnout. Ještě chvíli jsem se dívala na svůj telefon a snažila se dýchat, co nejpomaleji to šlo. Potřebovala jsem se uklidnit. Došlo mi, že mám dost energie i na sprchu, tak jsem tam zamířila, abych to všechno ze sebe spláchla.

O tři dny později jsem seděla v letadle ze Seattlu do Philadelphie a doufala, že to třeba pilot vezme cestou přes Afriku. Šest hodin letu se mi opravdu nezdálo dostatečných k psychické přípravě na návrat někam, kde to kdysi bývalo mým domovem. Vůbec jsem netušila, jestli jsem na správném místě a co to vlastně dělám. Sebastian mě dokázal jako vždy nějakým záhadným způsobem přemluvit. To si spolu ještě vyřídíme bratříčku! 

Všechny ty vzpomínky, které jsem se snažila vytěsnit z hlavy, se začaly vracet jako povodeň a mě se sevřel krk. Přesně proto jsem ve Philadelphii tak dlouho nebyla a rozhodně jsem se už nikdy neplánovala vrátit. Jenže to, co jsem slyšela v Sebastianově hlase, mě vyděsilo. Nikdy předtím takhle nezněl a to znamenalo jen jedno. Velké problémy. Člověk by si řekl, že si na ně časem zvykne, ale opak byl pravdou. Alespoň v mém případě. V hlavě se mi mihotaly myšlenky na Rose, kterou jsem nechala u mé nejlepší kamarádky.

 Sarah byla něco jako moje rodina. Poznaly jsme se ještě na škole, kdy jsme společně bydlely na koleji a pak se nám od sebe tak nějak nechtělo, takže jsme spolu až do loňska sdílely byt. Pak jsem se sice odstěhovala, ale jen o patro výš, takže se více méně nic nezměnilo. Ani jedna z nás neměla ambice hledat si chlapa. Sarah proto, že byla lesbička a já hlavně kvůli Rose. Byla příliš malá abych ji těma věcma motala hlavu. Neměla jsem na žádné randění ani pomyšlení. Existovala pro mě jen má dcera a práce v nemocnici. Jenže to všechno teď zůstalo v Seattlu a já jsem se řítila někam do hodně velkého průseru.

Musela jsem úplně zešílet. Rozhodně jsem zešílela! Důsledky mého jednání mi začaly docházet až dost pozdě. Celý život jsem se rozhodovala impulsivně a strašně si přála to změnit. Některá rozhodnutí mě poslala ke dnu, některá se vyplatila. Moje intuice mi však neblaze našeptávala, že tohle bylo jedno z těch, které mě pošle ke dnu. Jak jsem také zjistila, moje intuice se v tuhle chvíli bohužel nemýlila.