vlastně už nevím,
o čem psát
co mi mají lidi
kolem mě vlastně dát?
trápení a smutek?
každej kdo řekl, že zůstane
stejně vždycky utek.
a tak teď po nocích
sedám na posteli
a poslouchám texty,
který mi ty lidi připomínaj,
umim zapůsobit na každýho
podivína
jen ne na osoby,
na který bych fakt chtěla.
pár chvil roztřesenýho těla.
nevim jestli volám o pomoc,
občas mi to vsechno
proste jenom přijde trochu moc.
nic vážnýho
nechci se zabíjet
jen chci lézt do výšek
a hlasitě kvílet.
zdolávat skály,
poznávat nový davy.
nechci se furt motat
po stejnym místě.
občas jsem impulzivní,
jindy jednam nejistě.
