Tam, kde břečťan objímá každý strom
stojím
a doufám, že to zase bude lepší
až nastane ten zlom
a zítřek zase bude hezčí
už nebudu víc vzpomínat na ten hroznej sen
kdy proklínanej byl každej den
Kdy mokrý byly nešťastný tváře
každý ráno a každou noc
obtisklý do bílýho polštáře
kdy nebylo nic hezký
každá hodina a vteřina
byly tak strašně těžký,
že už se nedaly unést.
V tu chvíli puklo první poupě,
otevřela se larva,
vyrašila první tráva,
zalesklo se slunce
na slunci se leskla první ranní rosa
a ty už si zase mohla chodit bosa
a smát se
Pod nohama zase pevná půda
A svět se zdál být zase v pořádku, na chvíli.
Dýl, než umřely poslední motýly.
A z křídel se sesypal poslední prach
Na obzoru se zase objevil ten známý strach.
A svět se zahalil do černýho závoje.
Nehty kreslily do kůže krvavý stopy
a ty ses rozhodla dejchat,
potom zpátky si nazout boty
roztáhnout svoje motýlí křídla
dřív, než tě někdo propíchá
a vystaví si tě jako obrázek
pořád říkali,
ať přestaneš se ptát na tolik hloupejch a nemístnejch otázek
a tys tolik chtěla udělat radosti,
že přestala ses ptát a to navždycky.
A takhle vznikly naprosto ustrašený, nezajímavý a chladný bytosti.
Který se neptaj, nosej boty a maj propíchaný křídla a nevěděj, co si s nima počít.
