#MALIP

°5

"Dobré ráno, Matty" řekl mi klidně a nespouštěl ze mě oči.

Cukl jsem sebou, rychle se posadil a přitáhl deku blíž k tělu. Vzápětí jsem ale zjistil, že jsem to neměl dělat. V tu ránu se mi zamotala hlava a já padal zpět na postel. Když jsem po chvíli otevřel oči, on tam stále byl a měl strach v obličeji. Měl o mě strach...t-to je roztomilí...aahg to bude jěště z toho alkoholu.

"Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe strach" řekl vyděšeně.

"J-jo jsem...hele kolik je hodin?" potřeboval jsem to nutně vědět, jelikož se dneska hraje dost důležitý zápas ve florbale a já tam nesmím chybět...

"Ehh počkej kouknu se na mobil" odešel ke stolu, který je kousek od postele. Těd už jsem se pomalu posadil na okraj postele a nespouštěl z něho oči.
"Něco kolem půl jedné, proč?" řekl udiveně.

"C-co?!" vykřikl jsem a rychle jsem běžel ke skříni a začal z ní vytahovat věci. On ke mě doběhl.

"Co je? Uklidni se. Mluv se mnou. Proč si tak vylítl z ničeho nic?"

"J-já" zastavil jsem se, abych se nadechl a přestal jsem dávat tričko do batohu " Za hodinu hraju dost důležitej zápas na kterém nesmím chybět...."

"Tak to jsi mi mohl říct ne? Ale v tomhle stavu nikam nejedeš. J-já tě n-n-nepustím..."  v tu chvíli jakoby se mi zastavil dech a celej svět. On má o mě strach? Nikam mě samotného nepustí, když jsem v tomhle stavu. Musel jsem se usmát.

"Co, řekl jsem něco špatně?"

"N-ne neřekl, naopak"

"Tak já tě tam zavezu, hm? co ty na to?"

"Tak j-jo, děkuju"

"Neděkuj" usmál se. Zase. Od té doby co ho znám, jsem ho ještě nikdy neviděl se nesmát, teď si tak uvědomuju...T-to je divný, ale roztomilí. Jakoby nechtěl, aby ho lidi viděli smutného. Jakoby se bál ukázat lidem, že i on má city, ale když je s kamarády, jakoby zapomněl a svoje city dává najevo... Jakoby si myslel, že nejsem blízká osoba, se kterou by mohl projevit své pocity, city. Jakoby se mě bál, že mu řeknu něco, co jemu ublíží...Ale asi k tomu bude mít nějaký důvod, který mě třeba jednou řekne. Zatřepal jsem hlavou a pokračoval v balení věcí. Filip se mezitím posadil na postel koukal na mě.

"Ještě hokejku, najíst a můžeme vyrazit"
"Dobře... eeh jen taková maličkost.. Je mi to celkem i trapný, ale nemáš něco na převlečení? Já jen, že včera jsem vás musel přivést, protože jsem nepil a pak jsem tady nějak zkejsnul.."

"J-jo tady máš tričko a kalhoty, snad ti to bude, jo a děkuju za včerejší odvoz" mrknul jsem na něj, on přikývl a začal si svlékat věci. Panebože to jeho tělo. Rozpouštím se.

Nebyl jako ostatní kluci, co mají vypracované těla a jsou opálení, naopak. Nebyl opálený, byl spíše do bíla nebo jak to říct. Připadal mi tak tajemně a přitom dokonale..., ale zpět do reality.

´Hlavně na něj nezírej Matěji´, říkal jsem si pro sebe.

"Tak můžeme vyrazit?"

"Jo, můžeme"

Šli jsme do takové ´předsíňky´ kde mám boty a věšák na bundy. Začal jsem si nazouvat boty, když se mi zatočila hlava. Stratil jsem rovnováhu a začal padat směr zem, ale Filip mě chytil a přitáhl si mě k sobě. Cítil jsme se v jeho blízkosti tak bezpečně.

"Děkuju, t-to je z toho pití" sklopil jsem hlavu k zemi.

"V pohodě, to znám" řekl a zvedl mi hlavu za bradu, abych mu koukal do očí. Pomalu se ke mě přibližoval. Já k němu taky. Už jsem byli skoro u sebe, stačil by milimetr a dali bychom si pusu, ale ségra. To si myslím stačí na odůvodnění a ani to nebudu rozebírat dál.