Lilith: The truth is elsewhere (CZ)

7. kapitola - Rána z milosti

   Záře víru Lili oslepila a byla nucena přivřít oči. Doufala, že když jde takto naslepo nespadne nakonec do nějaké díry, či nevkročí nikam, odkud by nebylo návratu.

   První, co Lili pocítila bylo pohlazení od vlahého letního vánku. Od země k ní přicházelo chlácholivé teplo. Otevřela oči a spatřila nebeskou oblohu, na které nebyl ani mráček. Hvězdy na ní vesele zářily a velký měsíc, který byl skoro dorostlý, se na ní svým způsobem usmíval. Na světlém pozadí nebe se krabatily mrakodrapy uspěchaného města. Dokonce k Lili doléhaly i zvuky sirén, troubení a hlasité hudby z některého nočního klubu. Všechno bylo tolik všechní. Tolik uklidňující.

   Lili se ani nestihla pořádně rozkoukat, když zaslechla nebezpečné vrčení a štěkot. Zaregistrovala velké bílé zvíře, podobné vlku, za kterým vlál rudý opar. Právě pohled na rudý mrak, který za zvířetem vlál a jeho vyceněné zuby přiměl Lili k panice. Nestihla ani vymyslet racionální plán jak se zvířete zbavit, když její vědomí, moc vládnout nad tělem a sebekontrola ustoupila do pozadí.

   Zděšená dívka si ani nevšimla křídel, která vypadaly jako věrná kopie, těch jenž vlastnila dívka z vidiny, dokud se do nich přerostlý vlk nepustil a nezačal mocně trhat hlavou do stran. Mezi zlostným vrčením a Liliinými bolestně tichými steny, byl slyšet i zvuk trhajícího se papíru, který vytvářela kůže napnutá mezi jednotlivými kosticovými výstupky, do které se děsivé zvíře zakouslo.

   Lili zaregistrovala i pár zděšených výkřiků. Nevěnovala jim však ani za mák své pozornosti. Teď měla jiný problém. Musí vymyslet jak tu stvůru co nejdříve setřást na hodně dlouhou dobu, aby se mohla vypařit.

   ,,Použij drápy!" neslo se jasnou ozvěnou její hlavou. Nestihla definovat jestli hlas patří muži, či ženě, když se rychle ohlédla kolem sebe, nikoho nespatřila. Příkaz jí byl naprosto srozumitelný a hodlala jej vyplnit, jestliže není zbytí.

   Shlédla dolu na své dlaně. Její prsty se změnily v dokonale nabroušené dýky, které byly připravené kdykoliv zabíjet. Lili párkrát zatěkala pohledem z dlaní na stvoření. ,,Promiň," hlesla skoro neslyšně a než si to stihla rozmyslet, rozmáchla se a s bojovným křikem se ohnala po zvířeti.

   Konečně utichla ostrá, bodavá bolest a místo něj nastoupil pocit pálení v oblasti poškozeného křídla. Zvíře s kňučením uskočilo o kousek dál. Do bezpečné vzdálenosti. Zda-li by se to takto mohlo popsat. Jenže Lili chtěla najednou víc. Chtěla vidět jak mu z těla vyprchává život, nikoliv jen pár škrábanců na jeho boku, díky kterým jeho srst v onom místě nasávala rudou barvou. Lili si přála, aby z jeho trupu vyhřezly vnitřnosti a ona mohla pozorovat jak mu v očích pohasínají i poslední jiskřičky života.

   Rozhodla se mu zasadit poslední ránu. ,,Poslední rána z milosti,'' pomyslela si s tónem hořkosti ve své hlavě. Snad instinktivně vycítila jak se jeden z jejích drápů s lávovými nitkami protahuje a stává se z něj dokonalá zbraň pro ukončení jakéhokoliv života.

   Než však stihla dokončit to, po čem její nitro prahlo, zaujal ji zvláštní zvuk. Snad definovatelný jako prapodivný hvizd, jenž se vytváří, když něco rychle protne vzduch, snad jako šlehnutí biče. Jen stokrát nepříjemnější. Zkoumavým pohledem pomalu prohledávala okolí. Nakonec usoudila, že je s obětí sama a má ji jen pro sebe.

   Jen ona a její oběť.

   Pohledem sjela do míst, kde ležela její kořist. Nic. Prázdná zem. Lili se dala do rychlého průzkumu okolí. Postřehla rychle se pohybující šmouhu. Šmouhu, jenž byla tmavou postavou. Lili viděla rudou, černou a ...

   Sněhově bílou. Přesně tu bílou, kterou měl ten přerostlý vlk, který si dovolil na ni zaútočit. Zachytila pach jeho krve. Nasála tu omamnou vůni. Cítila z ní vodu, jenž si vesele skotačí po horském hřebenu a čerstvě posekanou trávu. Možná ještě něco. Na identifikaci složitějšího.

   ,,Hrdlo! Rozsápat!" ozval se vnitřní hlas a dával jí přesně ty rozkazy, v které doufala.

   ,,Lilith?" křikl na ní někdo. Kdo si jí sakra dovolil oslovit? A k tomu ještě nevhodným jménem. Sic si byly velice podobné, ona není tou osobou. Kdo ji vyrušil z jejích radovánek? ,,Lilith, musíš se uklidnit," Lili obrátila svou pozornost k cizinci. Pevně rozhodnutá ho ztrestat za jeho drzost. Jenže vše bylo zmařeno hned po prvním, důkladném prozkoumání jeho tváře.

   Tvář jejíž rysy jí byly naprosto dokonale známé, přesto nesmlouvavě cizí. Ta tvář na ni bez jakéhokoliv náznaku strachu hleděla. Oči, podobné té nejhořčí čokoládě světa, bez okolků studovaly ty její. Španělské, ostré rysy a vysoká, štíhlá postava z cizince činili rozeného aristokrata. Přesto Lili na mysli vytanulo jen jediné.

   ,,Draco?" po vyslovení toho jména převzala její tělo jakási vyšší moc. Zcela jiná vůle, jenž věděla víc a chtěla toho najednou víc dělat. Lili nezbývalo nic jiného, než pozorovat, co se děje.

   Zaznamenala na kamenné tváři neznámého nejistotu, jejíž stín se tam vkradl. Krvežíznivost a touha po smrti, které předtím proudili jejím tělem najednou zmizeli v zapomnění. Snad jako by to byla činnost, jenž je druhé mysli naprosto známá a je jí schopná ovládat na pouhou myšlenku.

   Oprati tomu, jakou sílou vládlo její tělo před chvílí, nyní už nemohlo dále stát hrdě a rovně. Sesunula se na zem. Její kolena pocítila dopad nejtvrději. ,,Určitě tam budu mít modřiny,'' pomyslela si zuboženě.

   Lili zcela přesně vnímala, co její tělo cítí, ale činy, jenž vykonávalo, nad těmi neměla absolutně žádnou moc. Hlava ji bolela, jako kdyby byla železnou tyčí, do které někdo uhodil jinou tyčí. Žaludek měla jako na vodě. Vůbec netušila jestli jeho obsah udrží uvnitř. Její tělo těžce dopadlo na dlaně.

   Náhle na Lili dopadly následky jejích činů. Nemohla uvěřit tomu, co chtěla provést. Jako kdyby to nebyla ona. Děsilo jí to. Nechtěla to už nikdy v životě zažít. Teda, ten pocit, že může cokoliv a dostane na co si ukáže... Ten pocit byl nezapomenutelný. Ale tohle je odporné.

   Na zádech pocítila chlácholivý dotek dlaní. Byl to ten cizinec. ,,Draco. Jsi-jsi to ty?" vyšlo z jejích úst aniž by to mohla jakkoliv ovlivnit.

   Její oči samovolně vzhlédli k cizinci. Ani se nezaměřovala na detaily. Stejně by si je nezapamatovala. Jediné, v čem jí cizincova tvář pomáhala, bylo to, že fungovala jako záchytný bod. Čím déle na ni hleděla, tím víc pociťovala, že se vše vrací do normálního běhu. Mohla kontrolovat své pohyby, emoce, činy a dokonce i mysl. Konečně. Konečně nebyla uvězněna někde ve své hlavě.